Rozúčtování nákladů na vytápění – takhle nějak to dopadne

Letos je to právě 30 let od slavného triumfu Steauy v Poháru mistrů evropských zemí v roce 1986. A toto výročí se majitel rumunského klubu Gigi Becali rozhodl oslavit velkolepou choreografií vytvořenou zhruba patnácti tisíci diváky sedícími na jedné z hlavních tribun stadionu. Netuším, jaké mělo být původní poselství obřího obrazu, o tom agenturní zprávy mlčí, ale jisté je, že cílem rozhodně nebyla glorifikace nenáviděného městského rivala. Nicméně více jak stometrový nápis „Doar Dinamo Bucuresti“, neboli „Jedině Dinamo Bukurešť“, který se ke všeobecnému zděšení přítomných na tribuně objevil, hovoří za vše.

Příčinu nevídané potupy vidí komentátoři v nedostatečném prověření dobrovolníků najatých klubem k roznesení barevných desek na jednotlivá sedadla před začátkem utkání. Prý se jednalo o fanoušky Dinama. No nevím. Nemám osobní zkušenost s vytvářením podobných choreografií, ale domnívám se, že jedinou cestou k zaručenému výsledku je, že každý jeden pixel budoucího obrazu musí mít na sobě vyznačeno přesné místo, na které patří, tedy číslo konkrétní sedačky. Představa, že parta záškodníků dokáže během předzápasové přípravy z dodaného materiálu vytvořit úplně jiný a podotýkám dokonalý obraz, je tak trochu z oblasti sci-fi. To by fanoušci jakéhokoliv klubu, aniž bych chtěl nějak snižovat jejich intelektuální schopnosti, dokázat nemohli. Problém zjevně nastal jinde. A to buďto v nedostatečném prověření firmy, které byla dodávka materiálu pro vytvoření obrazu svěřena, a značení jednotlivých dílků pojala tak, aby výsledkem byl jiný, než objednatelem zadaný výjev. Anebo absencí drakonické sankce v dohodě uzavřené s dodavatelem, která by byla dostatečnou překážkou pro podobné „srandičky“. Dodavatel už po pohárovém extempore bezpochyby žádnou zakázku od Steauy nezíská, ale to mu jistě bohatě vynahradí popularita v té části Bukurešti, která fandí jiným, než modročerveným barvám.

A proč o tomto pro nás úsměvném případu v souvislosti s rozúčtováním nákladů na vytápění vůbec píšu? Protože na tomto poli právě probíhá naprosto identický scénář, jen obsazení jednotlivých rolí je pochopitelně odlišné. A neúčastní se ho patnáct tisíc fotbalových fanoušků, ale nějakých pět milionů obyvatel bytových domů.

Osoby a obsazení

V obou případech figuruje celkem pět stran – v Bukurešti to jsou: majitel klubu, dodavatelská firma, dobrovolníci najatí klubem, fanoušci klubu a fanoušci největšího konkurenta. A kdo je kdo u nás?

Funkci pana Becaliho zastává v našem případě Parlament ČR, který stanovil cíl a přijímá závazná pravidla, jež mají zajistit jeho naplnění. Cílem je zvýšení energetické účinnosti vytápění, úspora tepla a spravedlivé rozúčtování nákladů za spotřebované teplo mezi jednotlivé nájemníky či spoluvlastníky, prostředkem k jeho dosažení jsou zákony.

Dodavatelem jsou u nás jednotlivá ministerstva, která připravují a Parlamentu předkládají ke schválení pravidla hry, podle kterých se má vytýčeného cíle dosáhnout. V oblasti energetické účinnosti je to práce MPO, zatímco rozúčtování nákladů je v gesci MMR.

Dobrovolníky v přeneseném slova smyslu jsou majitelé bytových domů – družstva, SVJ, obce nebo fyzické a právnické osoby. Ti se starají o to, aby byla přijatá legislativní pravidla uvedena v praxi.

Všichni obyčejní obyvatelé bytových domů jsou ekvivalentem fanoušků Steauy Bukurešť. Podílejí se na financování státu a předpokládají, že ten činí všechny kroky k tomu, aby jim přinášel užitek a uspokojení. V tomto případě naplnění zavádějícího marketingového hesla – platit jen za teplo, které spotřebuji. Proč zavádějícího? Protože takto lze uvažovat pouze v případě samostatně stojících rodinných domků, u bytů v bytovém domě oddělených od sebe tenkou betonovou příčkou umožňující masivní přestup tepla je to naprosto nereálné. Ale to jen na okraj.

A koho lze považovat v našem případě za fanoušky konkurenčního Dinama Bukurešť? Jednoznačně ty, kteří mají jiné ekonomické zájmy, než obyčejní obyvatelé bytových domů. A těmi v oblasti rozúčtování nákladů jsou výrobci všech variant pseudo měřících přístrojů, které si nyní musí každý nájemník pořídit, a firmy provádějící rozúčtování nákladů podle náměrů oněch přístrojů, což je pochopitelně rovněž placenou službou.

Co se tady ve skutečnosti děje

Ve vedení Evropské unie rozhodli, že je třeba zvýšit energetickou účinnost vytápění. Na tom není nic špatného, ba naopak. V materiálu, kterým se mají jednotlivé členské státy řídit (Směrnice 2012/27/EU), je uvedeno hned několik cest, které údajně mají k dosažení této mety vést. A zde nastává první problém, a to otázka měření tepla. Bruselští úředníci se totiž domnívají, že za současnou nízkou energetickou účinností stojí nedostatečné měření spotřeby tepla v místě konečné spotřeby, a proto požadují takovou povinnost zavést, pokud to bude v daném členském státě ekonomicky únosné. Nejenže mezi účinností a měřením neexistuje prokazatelně žádný vztah, máme tu ještě druhý problém. Úředníci nevidí rozdíl mezi teplem a teplotou, a chtějí velikost jedné fyzikální veličiny zjistit měřením druhé. To je ale taková chyba, za kterou by nejen byl spolehlivě vyhozen od zkoušky každý student technického oboru, ale pravděpodobně by s tímto viděním světa bylo obtížné úspěšně absolvovat maturitu z fyziky na gymnáziu. Tedy alespoň za mých časů (maturoval jsem rok před v úvodu zmíněným triumfem rumunského klubu).

Takže ministerstva, coby servisní organizace státu, dostala zadání podle zmíněné směrnice. Pokud si myslíte, že zde působící odborníci upozornili na výše popsané nesrovnalosti, nebo řešili otázku ekonomické únosnosti opatření, tak vás musím zklamat. V duchu pravidla „maminka a Evropská komise mají vždycky pravdu“, novelizovali původní vyhlášky a začali vytvářet tlak na majitele bytových domů, aby se v kriticky krátké době „měřicí“ přístroje plošně instalovaly. A lidem slíbili, že odteďka budou mít spotřebu tepla pod kontrolou, a proto se jim sníží náklady na vytápění.

Myšlenka hezká, ale zcela mimo realitu

Vzhledem k tomu, že poměrové indikátory neumějí měřit teplo, fungují jako tzv. poměrová měřidla. To znamená, že kalorimetrem přesně změřená spotřeba celého domu se podle náměrů indikátorů rozpočítá mezi jednotlivé partaje. To v první řadě vůbec neznamená, že každý bude platit pouze za svoji spotřebu, protože může přes zeď vytápět i několik dalších bytů, aniž by to třeba jen tušil, a ve druhé řadě náměr na indikátoru nedává člověku vůbec žádný obrázek o tom, jestli spotřebovává málo, akorát anebo hodně, jelikož správná míra spotřeby je relativní a mění se podle aktuální venkovní teploty.

Takže obyvatel bytového domu je v roli fanouška Steauy sedícího na tribuně a drže v rukou modrou desku přemýšlejícího o tom, jestli skutečnost, že je deska modrá, je dobře nebo špatně. Vidí, že lidé kolem něj mají taky desky různých barev, modré, bílé nebo třeba černé, ale celkový obrázek si udělat nemůže, protože mu k tomu chybí pohled z protilehlé tribuny. Ten získá až na konci roku, kdy se provede rozúčtování. Do té doby bude žít v napětí, zda se po pomyslném zvednutí desky nad hlavu objeví nápis: „všichni jsme ušetřili“, anebo spíš: „všichni jsme pěkní idioti!“ A pokud chcete znát můj názor, tak šance, že A bude správně, se bohužel blíží nule. Dopadne to stejně jako na stadionu Steauy.

Kdo za to může?

Mohou za to obyvatelé nebo majitelé bytových domů? Ti rozhodně ne. Jedni i druzí dělají vše přesně tak, jak jim je nařizováno či doporučováno, a proto jim ani nelze vyčítat neúspěch celé akce.

Mohou za to zákonodárci? Určují závazná pravidla, a pokud tato jsou špatná, tak se jednoznačně nabízí odpověď, že ano. Ale oni přece spoléhají na odbornost zpracovatele podkladů, rezortních ministerstev. Takže za to nemohou? To také nelze říct. Minimálně tři roky se v odborných médiích objevují varování, že nastoupená cesta nemůže z principu vést ani ke zvýšení energetické účinnosti, ani ke spravedlivému rozúčtování nákladů, takže pokud zákonodárci nežijí v nějaké bublině zcela odtrženi od tohoto světa, tak z obliga rozhodně být nemohou. Mají na současném stavu svůj podíl, i když asi ne ten zásadní.

Mohou za to dodavatelé „měřicí“ techniky a rozúčtovací firmy? Smyslem jejich podnikání je prodat co nejvíce svého zboží a služeb. Je proto logické, že pro obchodní úspěch udělají maximum a musíme počítat s tím, že se nebudou štítit ani praktik, které nejsou úplně korektní. Kdo četl Otu Pavla, jistě si vzpomene, že k tomu, aby se jeho otec – obchodní cestující – mohl stát mistrem světa v počtu prodaných vysavačů a ledniček, musel umět prodat vysavač i sedlákům, kteří dosud neměli zavedenu elektřinu. Kdyby naši dodavatelé používali tento obchodní model, asi by brzy narazili, protože tvrdit veřejně, že teploměr měří teplo, je natolik za hranou obchodní etiky jako tvrzení, že vysavač může fungovat bez zdroje elektřiny. Proto si našli jiný distribuční kanál. Přesvědčili o přínosu svých produktů ministerské úředníky, a ti podle hesla „z cizího krev neteče“ jejich povinnou instalaci zahrnuli do svých vyhlášek, takže pracné přesvědčování občanů zcela odpadlo a bylo nahrazeno všeobecnou povinností vynucovanou pod hrozbou sankce. Jak dokonalé! A hlavně, dodavatel získal alibi pro případ, že by někomu došlo, že prodává produkty, které neplní slibovanou funkci. Jsou to přece majitelé domů, kdo po instalaci „měřicí“ techniky tak touží, a zázračný výsledek také neslibuje on, ale přece úředníci.

Mohou za to ministerstva? Rozhodně, ty ve své roli odborného garanta naprosto selhávají! A alarmující je, že nejde o selhání náhodná, ale evidentně systémová. Jak jinak si vyložit osud analýzy zabývající se vyhodnocením účelnosti zavedení měřících zařízení dodaného tepla, kterou si MPO objednalo v Ústavu techniky prostředí strojní fakulty ČVUT? Ačkoli závěry materiálu, jehož autory jsou přední odborníci v této oblasti – Ing. Roman Vavřička, Ph.D., prof. Ing. Jiří Bašta, Ph.D. a Ing. Vladimír Galád, jasně říkají, že se jedná o slepou uličku, MPO ani v nejmenším nezměnilo svoji strategii a na povinné instalaci indikátorů trvá a stále dokola ji obhajuje argumenty, které jim již odborníci na slovo vzatí nekompromisně vyvrátili. Ano, je to neuvěřitelná arogance.

Ti, kteří by měli lidem sloužit, je naprosto bez skrupulí poškozují! Podobně jako pana Becaliho a všechny fanoušky Steauy poškodil jeden fanoušek Dinama nacházející se z jeho pohledu ve správný okamžik na správném místě, využiv přehnané důvěry šéfa klubu hraničící až s naivitou a nemožnosti fanoušků dohlédnout konce jednání, ve kterém jsou pouhými figurkami.

Řešení

Nemusí být až tak složité. Stačí na příslušných ministerstvem nalézt „zamaskované fanoušky Dinama“ a zeptat se jich, pro koho a v jakých barvách vlastně pracují. Chtít, aby úředníci byli za výsledky své práce zodpovědní, je v současné době a v této zemi asi příliš, ale i toto by bylo cestou.

Zájem na změně by měli mít především politici sedící v Parlamentu, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Dokud budou totiž z ministerstev dostávat materiály šité na míru lobbistickým skupinám, tak mohou obyčejným občanům slibovat i ráj na zemi, ale realita bude vždy taková, že lidé se budou na vysněný ráj skládat někomu úplně jinému. A jednou jim to dojde.

A možná už během vašeho funkčního období, dámy a pánové, poslankyně a poslanci!