Nové pražské stavební předpisy s komentářem zpracovatelů

Pražské stavební předpisy (PSP), celým názvem „Nařízení Rady HMP, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze“, nahradí dosud užívanou vyhlášku č. 26/1999 Sb. hlavního města Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze (OTPP) a současně nahradí vyhlášku č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území v souladu s ustanovením § 194 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb. PSP jsou provádějícím předpisem ke stavebnímu zákonu, stanovují pro hlavní město Prahu „obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby“. Na celostátní úrovni je problematika upravena vyhláškami Ministerstva pro místní rozvoj ČR.

Hlavní změny stavebních předpisů pro Prahu v článku na portálu ESTAV.cz
Plné znění nového Nařízení č. 11/2014 Sb. hl. m. Prahy

Na projektu PSP pracovali urbanisté, architekti, stavební inženýři, krajináři, památkáři a právníci, dílčí úkoly se řešily s konkrétními odborníky. Analyzována byla především evropská města s vysokou kvalitou vystavěného prostředí a kvalitní stavební kulturou (Vídeň, Curych, Kodaň, Amsterdam a další, zejména pak německá města).

„Z hlediska kulturní blízkosti i tradice stavebnictví se logicky asi nejdůležitější inspirací stalo město Vídeň, byť v rámci přípravy předpisu nebylo pochopitelně možné jednotlivé nástroje čistě okopírovat či převzít. Vždy se jedná o interpretaci pro české prostředí s návazností na náš legislativní kontext,“ komentuje přípravu jeden z členů týmu architekt a urbanista Filip Tittl.

A právě český legislativní kontext zřejmě zabránil dostát všem připomínkám specialistů a optimalizovat předpisy vzhledem k současnému vývoji stavebních typologií individuálního bydlení. Za typický příklad označuje Filip Tittl definici rodinného bydlení, která je obsažena v řadě navazujících právních předpisů (namátkou katastrální zákon nebo česká daňová legislativa). Vedoucí týmu architekt Pavel Hnilička k tomu dodává, že je velmi těžké měnit navyklé způsoby a dohnat za pár let velké zpoždění, které Praha v tomto kontextu má.

„Přiznám se, že jsem se například ve Vídeňském stavebním řádu cítil daleko více doma než v našich dnešních předpisech. A ono není divu. Stavební řád města Vídně je z roku 1933 a s novelami platí do dnešních dní. Stavební řád, který Praha měla v roce 1886, je tomu současnému vídeňskému tolik podobný. První republika důstojně navázala na předchozí tradici a až teprve reálný socialismus vše zpřetrhal. Ze všeho nejvíce utrpěl urbanismus a právě k němu a tradičním hodnotám kompaktního města se v posledních dekádách vyspělé západní demokracie po vystřízlivění z nevydařených experimentů opět obracejí,“ podotýká Pavel Hnilička.

K zásadním změnám tedy patří narovnání vztahů urbanistických a vztahů k veřejnému prostranství. Nové předpisy uvažují o budovách v kontextu celkového obrazu města. Zavádějí takové regulativy, které definují prostorové limity staveb ve vztahu ke kontextu okolní zástavby (stavební čára – vztah zástavby k veřejným prostranstvím či výškové limity). Opětovně se zavádí regulativ uliční čáry jako základní nástroj organizace města, který pomáhá definovat, co má zůstat veřejné, a co patří do odpovědnosti stavebníků. Určuje také urbanistické limity pro umisťování dopravní a technické infrastruktury. Podstatnou změnou je i nastavení základních kvalitativních požadavků na standard veřejných prostranství, zejména ve vztahu k uličním stromořadím a uspořádání dopravního řešení. S kvalitou veřejných prostranství souvisí také podrobná regulace reklamy. Předpis upravuje i požadavky s ohledem na vývoj stavebních typologií a nových technologií (např. moderní řešení způsobů parkování) a klade si za cíl vytvořit provázaný a ucelený systém spolu s územně plánovací dokumentací v hlavním městě. Má ambice zavést jednotnou terminologii, systematizuje regulativy a je podle slov Filipa Tittla připraven tak, aby mohl fungovat i se stávajícím územním plánem do té doby, než bude schválen nový.

Pavel Hnilička k tomu dodává, že v evropských metropolích s vysokou kvalitou vystavěného prostředí a kvalitní stavební kulturou existují podstatné rozdíly. Například náš stavební zákon popisuje pouze procesy a požadavky na výstavbu ponechává na prováděcích předpisech. U našich západních sousedů jsou mnohé technické detaily také vymezeny v nařízeních a vyhláškách, nicméně nosný základ mají vždy v zákonech.

„Ze zahraničních studií mne nejvíce šokovalo zjištění rozdílů v územním plánování, které jsme dohledali v Německu, Rakousku a Nizozemsku. Územní plány tam v hrubých rysech ukazují, podle jakých zásad by se město mělo vyvíjet a kde se zpracovávají regulační plány. Územní plány však samy o sobě nezakládají žádné právní nároky! Až teprve regulační plány znázorňují, jestli a případně jak jsou plochy v územním plánu zastavitelné, respektive jaká práva a povinnosti plynou z regulačních pravidel pro jednotlivé vlastníky. Teprve úroveň regulačního plánu zakládá právní nároky, protože jedině regulační plán může přesně a jasně stanovit pravidla v konkrétním místě. V době, kdy je u nás téměř každý územní plán soudně napadán, by bylo dobré toto ponaučení vzít v potaz. Je přece jen obtížně řešitelné požadovat po územním plánu zároveň koncepční myšlení na celá velká území a exaktní právní popis a stanovení podmínek pro výstavbu,“ podotýká Pavel Hnilička a dále se ve svém příspěvku věnuje standardu veřejných prostranství.

Veřejná prostranství označuje za obývací pokoj města. Důležitá je vyváženost mezi dopravou a obytností, jež se dále promítá do ustanovení o chodnících, o sdružování sloupů, o parteru budov, o stromořadích, o výsadbovém pásu, který zaručuje prostor pro stromy mezi inženýrskými sítěmi, a do mnoha dalších pravidel. Návrh Pražských stavebních předpisů (PSP) stanovuje základní povinné požadavky, které budou doplněny doporučeními formou Manuálu tvorby veřejných prostranství.

Podstatné je podle slov Pavla Hniličky již zmíněné vnímání staveb jako součásti města. Stávající úprava pražské vyhlášky totiž nedostatečně řeší problematiku umísťování staveb, která je důležitým nástrojem pro jejich posuzování. Je-li podána žádost o umístění stavby, musí stavební úřad rozhodnout. Největší potíže jim působí odůvodnění rozhodnutí, protože vyhláška neposkytuje dostatečnou oporu. Z hlediska umístění staveb lze v textu najít pouze velmi obecný požadavek, aby stavba odpovídala urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí. Následné formulace o odstupech staveb přitom tento požadavek o kontextu popírají. Dokonce dovolují uplatnit urbanistická hlediska pouze ve vybraných případech, přitom je zřejmé, že urbanistická hlediska, tedy princip nauky o stavbách měst, se musí uplatnit vždy a ve všech případech.

„Aby se velký problém s umísťováním staveb dal lépe řešit, navrhli jsme jej rozdělit na několik menších problémů. Tím bude větší šance dostat se k dobrému výsledku. V Pražských stavebních předpisech definujeme tři základní atributy: uliční čáru, stavební čáru a regulovanou výšku budovy. Tyto pojmy jsou běžné ve vyspělých zemích okolo nás a bývaly běžné i v Praze, než byly za socialismu vymazány. Tyto tři atributy určují základní parametry pro posouzení stavby a pro ověření vzájemných vztahů mezi budovami, které nevnímáme jako pouhé solitéry, ale vždy je bereme jako součást města. Do doby, než budou definovány přímo v územních a regulačních plánech, poskytneme stavebním úřadům jistou oporu v územně analytických podkladech, které se připravují koordinovaně s návrhem nařízení a všemi dokumenty Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Pro posouzení výškových hladin bude například k dispozici kompletní 3D model Prahy s vyznačením výšek říms jednotlivých budov vůči terénu. Dále budou k dispozici z terénních průzkumů data o počtu podlaží budov, o průběhu uličních čar a mnohé další velmi užitečné informace. Do doby vzniku podrobnější dokumentace tak bude rozhodnutí o kontextuálnosti stavby stále na stavebním úřadu stejně jako dnes, nicméně úředníci budou mít ke svému odůvodnění více relevantních a podstatných podkladů o stavu v území. Odstupy staveb jsou ponechány jako dříve v poměru 1:1, ale vztahují se pouze tam, kde mají smysl, tedy na okna obytných místností stávajících budov jako ochrana volného pohledu na oblohu. Nově je navíc zaveden požadavek povinného odstupu od hranice pozemku a to pro případy, kdy stavby mezi sebou vytvářejí volný prostor. Pevně věříme, že zavedením doposud chybějícího jednotného slovníku a urbanistických parametrů se bude město lépe vyvíjet jako jeden organismus, a nikoli jako náhodný shluk budov,“ uzavírá svůj příspěvek Ing. arch. Pavel Hnilička, vedoucí týmu zpracovatelů PSP.