DPPC, aneb data a střípky z historie monitorování poplachů – 1. část

Každý obor, i jeho část, má svou historii. Potřeba signalizovat nebezpečí je tu již od chvíle, kdy vznikla potřeba ochrany před nebezpečím – bylo tomu tak vždy, když se člověk cítil ohrožen. Hrozba nemusela vždy přicházet jen od nepřátel, ale také ze strany přírodních sil, jako je oheň nebo voda.

S postupným vývojem civilizace se vyvíjely i systémy vyhlašování poplachu a monitorování nebezpečí. Až do příchodu průmyslové revoluce byly základem takovýchto „signalizací“ primitivní (jednoduché) akustické prostředky jako křik, bubnování, troubení a zvonění. Se vznikem větších měst se postupně přecházelo k systematičtějším řešením, vznikaly lokální požární stanice a pro jejich vzájemnou komunikaci došlo k využívání zvonů, světelných záblesků, ale také poslů.

Světové milníky

Zásadním přelomem v přenosu informací na dálku byl vynález telegrafu (Samuel F. B. Morse – s myšlenkou vynalézt elektromagnetickou telegrafii a novou abecedu přišel roku 1832; 1836 – dokončen prototyp; 1838 – určen telegrafický kód, tzv. Morseova abeceda). První praktické nasazení proběhlo v roce 1844, kdy byla vytvořena telegrafní linka mezi Washingtonem a přibližně 60 kilometrů vzdáleným městem Baltimore.

Hláska „Boston 1851“, autor Ben Schumin, http://en.wikipedia.org/

Roku 1847 byl telegraf použit prvně pro signalizaci nebezpečí, a to hlavním inženýrem města New York Corneliem Andersenem, který propojil požární hlásky telegrafem s centrálním stanovištěm. Tento způsob využití telegrafu nebývalým způsobem zkrátil dobu přenosu poplachového signálu od místa poplachu k nejbližší požární stanici – první tzv. zákrokové skupině.

Dalším milníkem bylo doplnění hlásek (dnes bychom spíše použili termín „veřejný hlásič“) centrálním zapisovačem ‒ Boston roku 1851. Na tomto prvním centrálním pultu ale stále probíhal jednoduchý zápis série teček a čárek primitivním zapisovačem. Podnětem bylo prosté „zatažení“ za páku hlásiče, na jehož základě došlo k vnitřnímu mechanickému procesu (roztočení vroubkovaného kola) a prostřednictvím elektrického kontaktu k vyslání série teček a čárek s individuálním kódem. Byl tak vždy vytvořen jedinečný a snadno identifikovatelný záznam o poplachu. Obdobný systém byl také vybudován v městě Hamburk koncem 19. století, „ve službě“ byl pak udržován až do roku 1976.

Za první pult centralizované ochrany je považována „Holmesova centrála elektronické ochrany“ z roku 1858. Edwin Holmes se stal průkopníkem prvních telefonních ústředen a především elektrických poplašných zařízení. Stal se novátorem a prosazovatelem komerčního používání poplašných a telefonních systémů v době, kdy neexistoval žádný výrobce zabývající se tematikou těchto zařízení. Nově také zavedl ve výrobě izolované elektrické vodiče a instalace vlastních propojovacích okruhů mezi chráněnými objekty a vlastním centrálním úřadem. Roku 1872 vyvinul „elektrický sekretář“ pro ukládání klenotů (úložní objekt se stěnami propletenými vodivou fólií a dvířky opatřenými kontakty) připojený na centrální stanoviště s 24hodinovou službou schopnou kdykoliv zakročit.

Tuzemské milníky

V Československé republice byla první větší aplikace zabezpečovací techniky zaznamenána v roce 1933, kdy byly zřizovány automatické poplašné telefonní hlásiče. V období po druhé světové válce byla ochrana osob a majetku plně v kompetenci československého ministerstva vnitra, konkrétně složek Sboru národní bezpečnosti (SNB).

Výroba techniky pro centrální zpracování signálů ze zabezpečovací techniky byla v rámci „Rady vzájemné hospodářské pomoci“ vyráběna především v Sovětském svazu a Bulharsku. Jednalo se o pulty RONA a NĚVA. Původní nasazení předpokládalo využití pouze pro střežení státních objektů. Všechny střežené objekty byly propojeny s městskou telefonní ústřednou a přes výkonový díl napojeny na Veřejnou bezpečnost. Zapnutí střežení objektu provedla fyzicky policie na svém stanovišti, a to sepnutím spínače na PCO. Z toho vyplývala hlavní nevýhoda těchto systémů ‒ jestliže došlo ke zvednutí sluchátka telefonního přístroje, spojení se narušilo a vyhlásil se poplach. Objekt nebo jeho části se nedaly střežit za provozu, protože střežením se znemožnilo telefonování. Pulty centrální ochrany tohoto typu se skládaly pouze ze spínačů a kontrolních žárovek, které signalizovaly stav objektu.

V období od roku 1974 docházelo k prvnímu hromadnějšímu nasazování techniky pro centrální zpracování signálů ze zabezpečovací techniky. Konkrétně se jednalo o tzv. reléový linkový pult s názvem CENTR KM, který umožňoval napojení 120 objektů na teritoriu jedné telefonní ústředny. Od první instalace (Služba ochrany objektů Veřejné bezpečnosti v Příbrami, kde došlo k napojení čerpacích stanic pohonných hmot, peněžního ústavu, skladu trhavin a následně i k připojení objektů obchodní sítě, ale také objektů kulturního a památkového významu) následně došlo k rozšíření do většiny krajských měst. Výroba v té době přešla na území ČSSR a k prvnímu pultu CENTR KM přibyly další, jednalo se o linkové pulty TCP 60, TVRZ (METRA Blansko).

S výše uvedeným startem první etapy souvisely následující kroky: spolupráce ministerstva vnitra a podniku „Obchodní zařízení a potřeby státního obchodu Praha“ na vývoji prvních zabezpečovacích elektrických prvků a systémů, zájem n. p. TESLA Lanškroun o tento výrobní program, usnesení vlády ČSSR č. 73/1982 Sb.

Ilustrační fotografie: Archív autora – Expozice muzea PČR Praha

Ke konci této éry, roku 1989, bylo státem provozováno celkem 79 systémů centralizované ochrany se 7 724 napojenými objekty.

Koncem 80. let (1988) byl vyvinut a vyráběn první tzv. nad-hovorový pult centrální ochrany objektu s názvem GENOVA. Informace získané ze zabezpečovací ústředny na objektu byly do dispečinku tohoto pultu přenášeny po stávajících telefonních linkách v nad-hovorovém pásmu. Nevýhodou zařízení byla nutnost zažádat o souhlas s instalací speciálního prvku (výkonového dílu) do telefonní ústředny. Mezi hlavní výhody naopak patřilo, že se mohl objekt střežit i za provozu a v případě poruchy či přestřižení telefonního vedení byla tato událost okamžitě zaznamenána. Použitá frekvence a vhodná technická opatření umožnily uživatelům používat telefonní přístroje bez omezení. Pult byl uveden na trh v roce 1991 na první porevoluční výstavě InterAlarm a vzbudil obrovský zájem. Došlo ke snaze prosadit tyto pulty i ve státní sféře ‒ ale to už je trochu jiná historie…

Do každého střeženého objektu se umístil laděný obvod, který vysílal po telefonní lince do městské telefonní ústředny frekvenci 20 kHz. V městské telefonní ústředně byl výkonový díl, který neustále skenoval linky, na nichž měla být frekvence 20 kHz, a pokud se tato frekvence ztratila, rozsvítila se kontrolka na zobrazovacím tablu policie (NARUŠENÍ OBJEKTU).

 

Seznam použitých zdrojů

1. MONTÁŽ EZS / Vydavatelství PA ČR.
2. Bezpečnost pro firmu, úřad, občana / Vydavatelství Public History
3. Příručka zabezpečovací techniky / Vydavatelství Cricetus
4. http://firehallmuseum.org (The Fire Alarm Telegraph System)
5. www.ceskatelevize.cz/ct24 (Morse: Vynálezce telegrafu)
6. Muzeum PČR
7. Archiv autora

Výběr souvisejících pojmů z norem

Dohledové a poplachové přijímací centrum (pult centralizované ochrany)
Nepřetržitě obsluhované, zabezpečené pracoviště, v němž jsou zaznamenávány a na základě stanovených postupů zpracovávány informace týkající se stavu jednoho nebo více poplachových systémů. (zdroj: ČSN EN 15602 / čl. 2.5.2)

PPC – poplachové přijímací centrum / alarm receiving centre (ARC)
Centrum s trvalou obsluhou, do nějž jsou podávány informace týkající se stavu jednoho nebo více poplachových systémů. (zdroj: ČSN EN 50518 / čl. 3.1.3)

Výběr souvisejících zkratek z norem řady ČSN EN 50518

MARC – veškerá dohledová a poplachová přijímací centra
ARC – Alarm Receiving Centre (poplachové přijímací centrum (PPC)