Emise CO2 v souvislostech
Posilování skleníkového efektu v důsledku lidské činnosti s následným zvyšováním průměrných globálních teplot se od konce 20. století stává stále více diskutovaným tématem, a to jak v odborných kruzích, tak i mezi laickou veřejností.
Absolutní hodnota a tempo růstu koncentrace CO2
Že se jedná o potenciálně vážný problém, je patrné, podíváme-li se na vývoj koncentrace skleníkových plynů v atmosféře uvedeného na obrázku č. 1. Citelný nárůst je patrný od poloviny 18. století, kdy se začíná ve větší míře využívat fosilních paliv jako hlavní hybné síly průmyslové revoluce. Dalším výrazným faktorem nárůstu emisí skleníkových plynů je i zvýšení zemědělské činnosti a změny ve využívání půdy a krajiny. Nejlépe viditelný je tento nárůst u koncentrace atmosférického oxidu uhličitého, který je nejvýznamnějším antropogenním skleníkovým plynem. Jeho koncentrace se dle zprávy IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change) zvýšila v roce 2005 na hodnotu 379 ppm a tím výrazně převýšila přirozený rozsah hodnot za posledních 650 tisíc let (180 až 300 ppm) stanovený z ledovcových vrtů. Nejvíce znepokojující skutečností však není absolutní hodnota ale tempo růstu koncentrace. To sice vykazuje jistou míru variability, ale i tak činí roční nárůst koncentrací za poslední desetiletí 1,9 ppm oproti 1,4 ppm v období 1960-2005.
Obr. 1 Vývoj koncentrace atmosférického CO2
Na odpovědi na otázku zda a hlavně do jaké míry opravdu dochází k posilování skleníkového efektu v důsledku lidské činnosti, se dosud odborníci stoprocentně neshodli. Od devadesátých let 20. století však začíná převládat názor, že nebezpečí důsledků skleníkového efektu je reálné a že existuje příčinná souvislost mezi koncentrací CO2 v atmosféře a průměrnou teplotou povrchu Země. Tuto souvislost ukazuje obrázek č. 2, na kterém je zřetelně vidět, jak spolu obě veličiny dobře korelují.
Obr.2 Teplota a koncentrace CO2 v atmosféře
Aktuální informace o klimatické konferenci v Kodani čtěte zde.
Přehled největších producentů CO2
Má-li se další růst emisí CO2 v budoucnu zastavit, je třeba nejprve identifikovat státy, které největší měrou přispívají k jejich eskalaci a klást důraz na jejich zapojení do celosvětové dohody o stabilizaci emisí skleníkových plynů. Přehled celosvětové situace je uveden na obrázku č. 3, ze kterého lze vyčíst, že deset celosvětově největších emitentů CO2 je společně zodpovědných za 65 % celkových emisí. Dále pak nelze přehlédnout fakt, že pouze Čína a USA produkují společně 41 % celkových emisí. Z těchto údajů pak plyne jednoznačný závěr, a to že bez přispění právě těchto dvou států neexistuje potenciál zvrátit trend nárůstu emisí CO2.
Obr. 3 Přehled 10 celosvětově největších emitentů CO2 v roce 2007
Měrné emise
Z hlediska korektnosti však není úplně správné srovnávat státy z hlediska jejich absolutních emisí. Daleko větší vypovídající hodnotu má informace o měrných emisích. Těmi se rozumí poměrový ukazatel vztahující absolutní hodnotu emisí CO2 na jednoho obyvatele či jednotku HDP.
Přijmeme-li totiž za svou tezi, že každý jedinec má právo spotřebovat stejný díl z celosvětově dostupných primárních energetických zdrojů, znamená to, že "má právo" stejným dílem produkovat i skleníkové plyny. Z toho důvodu je nejvíce vypovídajícím ukazatelem produkce CO2 přepočítaná na jednu osobu. 1
Provedeme-li nyní výše uvedený přepočet měrných emisí, dostaneme následující hodnoty uvedené v grafu na obrázku č.4 2. Z něho je pak patrné, že největším emitentem CO2 na hlavu jsou USA a v těsném závěsu pak následuje Austrálie s Kanadou. Závazky těchto států by z tohoto důvodu na konferenci OSN v Kodani měly patřit mezi ty největší. Oproti tomu Čína a Indie (i přes vysoké absolutní hodnoty produkce skleníkových plynů) díky početné populaci v ukazateli měrných emisí dosahují průměrných (Čína) až podprůměrných (Indie) hodnot.
Obr. 4 Měrné emise pro top 15 emitentů CO2
Pozn. V roce 2009 přinesly media informaci, že Austrálie je vedoucí zemí v měrných emisích CO2
EU27 ve světovém srovnání
Jedním z hlavních subjektů majících vliv na formování celosvětového postoje k problematice snižování skleníkových plynů je bezesporu Evropská unie. Jaké však je postavení EU v celosvětovém srovnání emitentů CO2 a jaký je celkový potenciál EU v oblasti redukce emisí oxidu uhličitého?
Odpovědi na tyto otázky je možno vyčíst z grafu na obrázku č. 5. Lze z něho odečíst, že podíl emisí vyprodukovaných na území EU byl v roce 2007 13,5%. Dále je pak patrný trend nárůstu celkových emisí oproti víceméně konstantní produkci emisí na území EU. V důsledku to znamená, že váha EU v rámci světa postupně klesá. Toto pak vede k závěru, že veškeré snahy Evropské unie bez celosvětové podpory (zejména pak největších emitentů typu USA), nemají potenciál zvrátit celosvětový trend nárůstu emisí CO2.
Převedeme-li toto všechno do podoby čísel, lze říci, že EU může přispět absolutním snížením celosvětových emisí na úrovni 3-4 % (uvažujeme-li závazek 20 - 30% snížení emisí v roce 2020, který byl ohlášen na konferenci OSN v Kodani).
Obr. 5 Podíl EU27 na globálních emisích CO2
Závěrem
Na snahy o redukci emisí CO2 je možno nahlížet nejméně ze dvou úhlů pohledu. Prvním je pohled klimatický. Riziko změny klimatu a růstu průměrné teploty povrchu Země se jeví jako reálné.
Jestliže tedy selže celosvětové úsilí o zastavení nárůstu potažmo snížení emisí skleníkových plynů, budou v přímém důsledku klimatických změn ohroženy miliony lidí.
Dalším je pak pohled ekonomický. Je totiž nasnadě, že bez značných finančních prostředků nelze v této oblasti dosáhnout dostatečných výsledků. Z tohoto hlediska je pak třeba, aby se do boje proti nárůstu produkce skleníkových plynů zapojily všechny vyspělé státy světa.3 A to hned ze dvou důvodů. Prvním z nich je poskytování finanční podpory rozvojovým zemím. Z logiky věci plyne, že čím více států se do této aktivity zapojí, tím větší objem peněz je možné získat a následně realizovat výraznější opatření ke snížení produkce emisí skleníkových plynů. Druhým důvodem je pak vznikající konkurenční nevýhoda států, které se zapojí do celosvětového úsilí. V těchto státech totiž dochází ke stále většímu prodražování výroby a služeb z titulu vyšších nákladů na energie. Tyto vyšší náklady jsou způsobeny snahou maximalizovat procento z OZE, která s sebou přináší vícenáklady; snahou o co nejširší využívání BAT (best available technology); náklady spojené s realizací úsporných opatření atd.
Proto budou-li zapojeny všechny státy, tato konkurenční nevýhoda bude eliminována.
Pozn.
Emise CO2 patří mezi zjednodušené indikátory problematiky trvalé udržitelnosti. Důvodem pro jeho použití je zjednodušit komplexní a složitý problém trvalé udržitelnosti. Existují však i komplexnější indikátory, např. Ekologická stopa nebo Environmentální prostor, v nichž jsou zahrnuty nejen emise CO2 ale i další vlivy, viz např. články Trvalá udržitelnost a její hodnocení I. a II. díl.
1 Toto platí za předpokladu, že v daném státu neexistuje výrazná disproporce ve spotřebě primárních energetických zdrojů, tzn. že v dané zemi je taková situace, kdy většina populace spotřebovává přibližně stejné množství PEZ
2 Tento graf zachycuje pouze 15 absolutně největších emitentů a ty pak seřazuje v poměru měrných emisí na osobu. Největších měrných emisí pak bez ohledu na absolutní hodnotu dosahuje Katar.
3 Do celosvětového boje za snížení emisí CO2 by se samozřejmě měly zapojit i všechny rozvojové státy, avšak v kontextu poskytování finanční pomoci mluvíme opravdu jen o vyspělých státech
Data byla čerpána z
CO2 Emissions from Fuel Combustion (2009 Edition), IEA, Paris
http://ec.europa.eu/energy/observatory/oil/import_export_en.htm
http://unstats.un.org/unsd/ENVIRONMENT/qindicators.htm
The concentration of greenhouse gases in the atmosphere has been dramatically rising for the past 150 years. This fact and the possible link between GHG concentration and rising temperature of the Earth caused that the reduction of greenhouse gases has recently emerged as widely discussed issue.
First step to cut CO2 emissions is to identify countries with the highest contribution to the worldwide emissions. From this point of view the emissions of China and USA are very similar.
However the information about absolute CO2 emissions per country is not fully correct for most of comparisons. Much better is to compare CO2 emissions per capita. From this point of view, which comes from idea that every people have the same right to consume the natural resources and produce waste, the emissions of China are much lower than that of the USA.
Information about CO2 emissions is relatively simple indicator. There are more complex indicators that should be used in case of sustainable development assessment.
