Bioplyn a sušení zrnin

Je známou zkušeností, že výrobci různých zařízení používajících v hořácích klasické topné médium - zemní plyn - se nezřídka brání tomu, aby byly tyto instalace převáděny na topení bioplynem. Mají k tomu své důvody. Zatímco zemní plyn je standardizované a v nejrůznějších aplikacích dokonale zvládnuté a provozně ověřené topné médium, má zákonitě bioplyn specifické odchylky a jistou nestabilitu složení. Pokud bioplyn pochází ze zemědělských bioplynových stanic, hrozí vyšší obsah síry s nebezpečím koroze zařízení, v bioplynu z komunálních čistíren odpadních vod jsou často látky, které při spalování vedou ke vzniku mineralizovanýh siloxanů, vznikajících při vysokých teplotách ze složek pracích prášků a usazujících se jako velmi tvrdá krusta ve spalovacím prostoru. Předpokládané (a někdy i skutečné) negativní následky pro životnost i integritu celé technologie jsou důvodem pro omezení či anulaci garancí za provoz "na bioplyn".

Zajímavý způsob, jak "dát vlku nažrat, aby koza zůstala celá" byl použit v sušárně zrnin v zemědělském provozu inženýra Štefana Stifnera v Hurbanově na Slovensku. Bioplyn z kukuřičné siláže je primárně používán jako zdroj tepla pro rychlení zeleniny ve fóliovnících. Bioplyn je spalován v kogenerační jednotce (pro tuto aplikaci již několik výrobců dodává speciálně "naladěné" klasické spalovací motory), jejímž dalším nezanedbatelným efektem je zisk z prodeje elektrické energie energie do sítě. U každého takového zařízení bývá problémem způsob využití tepla v letních měsících. Bioplynovou stanici jako biotechnologické zařízení s kontinuálním procesem není možné libovolně odstavit a ubyly by i zisky z prodeje elektřiny. Teplo je pak pouštěno prostřednictvím externích chladičů s ventilátory doslova pánu bohu do oken. Přitom je v tomtéž čase často potřeba klasickým zemním plynem ohřívat vzduch v horkovzdušných sušárnách zrnin.

Uzavřený kontejner s výměníky vstupního vzduchu pro hořák sušárny zrnin má podobu nevelkého "přístavku" u sušárny zrnin (stříbrný objekt v pravé části snímku).

Inženýr Stifner, majitel a provozovatel sušárny zrnin u teplosměnných ploch výměníku uvnitř objektu výměníku.

V Hurbanově má řešení podobu nevelkého uzavřeného kontejneru s uvnitř umístěným jednoduchým výměníkem, přes který je nasáván vzduch ke klasickému hořáku sušárny. Takto předehřátý vzduch snižuje potřebu výkonu hořáku sušárny a tím i spotřebu zemního plynu. Jak jednoduché, příteli Watsone... V Hurbanově je na sušárně instalován hořák s výkonem 2,5 MW, jehož provoz je regulován podle teploty sušícího vzduchu. Předehřátím vzduchu před spalovacím prostorem hořáku přitom umožní podle prvních zkušeností snížení jeho výkonu až o 1 MW.

Uvedené prototypové zařízení vzniklo ve spolupráci farmáře - původem chemicko-technologického inženýra, specializovaného na technologická zařízení pro chemické provozy, s výzkumným ústavem pro obnovitelné zdroje energie v Komárně. Je jasné, že masovější rozšíření a plná komercializace uvedeného zařízení si vyžádá několikasezónní zhodnocení zkušeností s použitým řešením, technikou i dosaženého ekonomického efektu; potenciál úspor a smysluplného využití bioplynu v letním období je však patrný. Další využití by například bylo možné v sušárnách dřeva a podobně.