Měření a regulace pro topné systémy - úvod do seriálu

Ačkoli rubrika Vytápění přinesla během pěti let své existence desítky článků, týkajících se měření a regulace (MaR), stále se často setkáváme s poněkud schizofrenním přístupem topenářů k tomuto oboru. Na jedné straně projektant topení nebo topenář projektanta MaR přehlíží jako někoho, kdo v časovém harmonogramu "přijde až po něm", a staví ho před své hotové řešení, naproti tomu pokud při uvádění do provozu nebo během zkušebního provozu zařízení nefunguje správně, spoléhá na technika MaR jako na zachránce, který "to zareguluje tak, aby to chodilo".

Ani jedna situace není optimální. Jak se jim ale vyhnout?

Velmi důležitým klíčovým slovem, u nás stále opomíjeným, je standardizace - používání opakujících se řešení. Hydraulická zapojení, která v projektech nacházíme, jsou opravdu rozmanitá. Důvod? Na rakouském nebo německém trhu projektant navrhne řešení podle něj technicky správné a ručí za ně. Využívá-li standardních stavebních kamenů (směšovacích uzlů, sestav kotlů apod.), ušetří si práci s projektováním a umožní to i dalším profesím, které na jeho systém navazují. Při tlaku investora na snížení ceny profesista za svým projektem stojí a nezpochybní jej. U nás však začne projektant vymýšlet, co vše by mohlo být jinak, a tím vznikne leckdy komplikovaný systém, který přínáší provozní problémy. Samozřejmě nelze bezhlavě přejímat cizí zapojení, například topné okruhy vzduchotechnických jednotek bez oběhových čerpadel, v Belgii tak oblíbené. Standardní hydronické okruhy ovšem poté umožňují použít standardní regulační systémy, tedy několikanásobně levnější parametrovatelné regulátory místo volně programovatelných (DDC) jednotek. U nestandardních zapojení se tedy náklady ušetřené optimalizací v první fázi (topení) pak utratí ve fázi další (MaR, elektro).

Na druhou stranu pomocí aplikačního softwaru lze napravit některé nedostatky, vzniklé již v projektu topenářském. Většinou se ale jedná o jakési kompenzování chyb a ne o řešení ekvivalentní řádně naprojektovanému topnému systému; typicky se v zimě udržuje natvrdo pootevřeným ventilem minimální teplota na nedostatečně izolovaném potrubí, samozřejmě za cenu zvýšených provozních nákladů.

Na koordinaci ze strany investora nemůžeme spoléhat, jednak oboru málokdy rozumí, jednak náklady na MaR představují zlomek (3 až 4 %) celé investice a tedy jsou "pod jeho rozlišovací schopností". Navíc většina z nich nestaví dvě budovy stejného typu ve stejné generaci technologií, a tedy nemá možnost poučit se z vlastních minulých projektů. Stavební firma má zájem snížit náklady na subdodávky a tedy i na jejich koordinaci, přístup jiný, než "pánové, vyměňte si vizitky a domluvte se" je naprostou výjimkou.

Zvlášť u rekonstrukcí stojí za to informovat všechny zúčastněné, jak přesně a v jakých fázích bude stavba probíhat - pokud se k projektantovi topení nedostane informace, že během dvou let se chystá výměna oken a izolace fasády, má to samozřejmě vliv na spočítaný topný výkon a tedy i na výkony čerpadel, dimenzování rozvaděčů apod. Zároveň je nutné už při počátečních kalkulacích brát v úvahu všechny profese: může se stát, že při ponechání části stávajícího systému je výsledek dražší, než zcela nová kotelna - právě proto, že se znovuoživení staré regulace a její přizpůsobení novému topnému systému kalkulovalo jen jako standardní servisní zásah a nikdo nepočítal s omezenou flexibilitou původního řešení nebo se součástmi, které "nepřežily rekonstrukci".

Proto se v rubrice Vytápění budeme setkávat s články na téma Měření a regulace pro topné systémy, zaměřenými na každodenní praxi a na styčná místa profesí topenářské a měření a regulace. Cílem seriálu je přiblížit "ryzím topenářům" možnosti a omezení MaR a upozornit je jak na potenciální problémová místa vzájemné spolupráce při projektování a instalaci technických zařízení budov, tak na technické možnosti, které dnešní MaR nabízí a kterých topenařina ne vždy - ke své škodě - zcela využívá.