K přímému vytápění velkých hal

Vytápění velkých hal, s kterými se často setkáváme, jako jsou např. velkosklady, výrobní haly, ale též sportovní a výstavní haly, děje se často decentrálními, přímotopnými systémy. K tomu jsou především používána plynná paliva, jako městský plyn, zemní plyn, zkapalněný plyn aj. Z technického hlediska je třeba rozlišovat především tři systémy vytápění:

• nástěnné vytápěcí soupravy tj. přímo vytápěné teplovzdušné agregáty;
• tmavé zářiče dle DIN 3372, část 6 [1];
• světlé infrazářiče dle DIN 3372, část 1 [2].

Zřetelné přednosti plynového přímotopu spočívají ve výrobě tepla přímo na místě spotřeby a v tom, že není nebezpečí zamrznutí. Zatím co světlé infrazářiče mohou být provozovány jen na plyn, zbývající dva systémy je principiálně možno provozovat i na topný olej, o čemž však nebudeme zde dále pojednávat.

SPOTŘEBA ENERGIE

Spotřeba energie pro vytápění budovy sestává z těchto položek:

• tepelné ztráty vytápěné budovy;
• tepelné ztráty při přenosu tepla do míst spotřeby;
• tepelné ztráty při výrobě tepla;
• spotřebu energie pro přenos tepla.

O tepelných ztrátách budovy se často tvrdí, že jsou ovlivňovány druhem vytápěcího systému, především způsobem přívodu tepla na místo. Jak bylo již ukázáno [3], tento způsob spočívá především v sálavé složce výkonu otopných ploch při stacionárním vytápění a v domněle vnímané - výsledné teplotě, bez významného vlivu na spotřebu tepla. Příčina tohoto jsou ve větších halách, stejně jako u normálních místností tkví v tom, že při vyšším výdaji tepla sáláním otopných ploch, lze připustit nižší teploty vzduchu, protože sálavé účinky otopných ploch všeobecně ovlivňují způsob průběhu tepelných ztrát; prostupem tepla a větráním.

Rozdíly u různých vytápěcích systémů jsou velmi malé [4, 5]. Jsou ve velikostním řádu, kdy nelze očekávat, že mohou být spolehlivě získány měřením. Daleko více je třeba vycházet z toho, že takovéto rozdíly široce překryjí např. vlivy uživatele a detailní rozdíly v provedení stavby [6].

Výjimku zde však tvoří světlé infrazářiče, které odevzdávají své spaliny přímo do místnosti instalace a pro něž je proto předepsán podle DVGW G 638, část 1 [7] nucený odvod vzduchu s vhodnými přiváděcími otvory, nezávisle na jmenovitém výkonu otopných ploch o hodnotě V_odv = 30 m³ /h.kW. To má za následek, kromě přirozeného větrání netěsnostmi pláště haly, ještě dodatečnou výměnu venkovního vzduchu a s tím spojený i významný přírůstek spotřeby energie.

Obr. 1 ukazuje souvislosti pro velkou výrobní halu, která je blíže popsána v [3] a která má normovanou měrnou tepelnou ztrátu q_n = 9,15 W/m³, viz též obr. 6. Větší haly mají všeobecně menší výměnu venkovního vzduchu (intenzita větrání) ß_přir přirozeným větráním. Za předpokladu výpočtu dle DIN 4701 [8] je přirozená výměna (intenzitu větrání) v hodnotě ß_přir = 0,2 1/h již velmi vysoká. K určení provzdušnosti spár, je v obr. 1 na ose x vynášena přirozená výměna vzduchu ß_přir, příslušná (dle DIN 4710) rychlosti větru v_v = 2 m/s. Střední hodnota rychlosti větru v otopném období činí asi v_vs = 4 m/s, viz též [3].

obr. 1 Vliv těsnosti budovy na přídavnou výměnu vzduchu u halových infrazářičů

Požadované přiváděcí otvory na jedné straně způsobují, že je více netěsností v hale. Na druhé straně nucený odvod vzduchu vede k poklesu tlaku vzduchu v hale, takže přibývá účinný tlakový spád na návětrné straně haly. V obr. 1 je tento přídavný tlakový spád vyjádřen jako přídavná výměna vzduchu ß_přid. Z obrázku je patrné, že výměna je tím větší, čím větší jsou netěsnosti pláště a rychlost větru.

Při malých netěsnostech pláště, tj. nízké přirozené výměně vzduchu, klesá tlak v hale natolik, že dochází k vnikání venkovního vzduchu také na závětrné straně. Přídavná výměna vzduchu proto u velmi těsných hal opět stoupá. Jak bylo ukázáno v [3], je třeba počítat již z této příčiny a vzhledem k vyšším teplotám odváděného vzduchu, se spotřebou energie zvýšenou o 30 až 40 %.

V důsledku toho mají světlé infrazářiče při plynulém provozu, ve srovnání s ostatními systémy, nevýhodnou spotřebu tepla.

ZTRÁTY SPALINAMI

Obr. 2 ukazuje pro běžná plynná paliva ztráty spalinami q_sp v závislosti na přebytku spalovacího vzduchu pro teplotu spalin t_sp = 200 °C. Ztráty jsou vztaženy k výhřevnosti H_v. Dále se předpokládá, že topný plyn a spalovací vzduch mají tutéž teplotu t_plyn = t_vzduch = 20 °C. Je patrno, že mezi různými topnými plyny není žádný významný rozdíl. V obr. 3 je proto představen vliv teploty spalin t_sp jen pro zemní plyn H.

obr. 2 Ztráty spalinami u různých topných plynů

obr. 3 Ztráty spalinami pro zemní plyn H (teplota spalin t_sp mezi 100 a 300 °C)

S ohledem na techniku kondenzace je dále v obr. 4 ukázána teplota rosného bodu t_r. Její zobrazení platí pro normální tlak vzduchu p_norm = 101,3 kPa (= 1013 mbar) a pro suchý spalovací vzduch. Vyjdeme-li z toho, že spalovací vzduch má absolutní vlhkost venkovního vzduchu, pak je jeho vliv po dobu vytápění malý. Obr. 4 ukazuje, všimneme-li si měřítka osy souřadnic, jen malé rozdíly mezi různými topnými plyny. V obr. 5 je proto představen vliv ochlazení spalin pod teplotu rosného bodu jen pro zemní plyn H. Vzhledem ke vztahu k výhřevnosti H_v, vycházejí přitom jasně negativní ztráty spalinami q_sp, tedy zisky. Vidíme však, že je třeba ochladit spaliny výrazně pod 50 °C, aby voda ze spalin zkondenzovala ve významném měřítku. Toto má vliv na větší odstup křivek při nízkých teplotách spalin.

obr. 4 Teploty rosného bodu spalin u různých topných plynů

obr. 5 Ztráty spalinami pro zemní plyn H (teplota spalin t_sp mezi 30 a 100 °C)

U atmosférických hořáků jsou dnes běžné přebytky spalovacího vzduchu λ 1,20 až 1,25 a pro tlakové hořáky λ = 1,15. Při běžných teplotách spalin okolo t_sp = 200 °C lze očekávat ztráty spalinami v hodnotě q_sp ≈ 8 %. Pro kondenzační provoz musí být podkročena teplota rosného bodu t_r = 55 °C. Vytápěcí systémy, které přicházejí v úvahu se v podstatě liší realizovatelnými teplotami spalin t_sp. Principiálně nelze spaliny ochladit pod teplotu nejchladnějšího místa tepelného zdroje.

Pro světlé infrazářiče se uvádějí povrchové teploty sálavého tělesa od t_pz = 850 až 900 °C, pro reflektory t_pr = 300 °C [9, 10]. Pokud bychom měli na paměti běžnou konstrukci takovýchto přístrojů, těžko by mohlo dojít k podkročení teplot spalin bezprostředně u světlého infrazářiče pod t_sp = 350 °C. Takovéto přístroje nejsou v principu vhodné pro kondenzační provoz. Ztráty spalinami je třeba očekávat okolo q_sp = 15 %, přičemž jedna část tepelného obsahu (entalpie) spalin je ku prospěchu vytápění haly. Jak velký je tento podíl dá se těžko odhadnout, protože ihned následuje promíchání spalin se vzduchem z místnosti.

Pro tmavé zářiče se udávají povrchové teploty sálavých trub od t_pz = 150 až 500 °C [11]. Spaliny se musí podél sálavé trouby ochladit a v důsledku toho musí též klesnout její povrchová teplota. Zde dochází viditelně ke konstrukčnímu dilematu. Na jedné straně bychom chtěli docílit pokud možno vysoké povrchové teploty t_pz, abychom dosáhli vysokého stupně sdílení tepla sáláním, na druhé straně by však měly být spaliny co nejvíce ochlazeny. Všeobecně nelze očekávat teploty spalin pod t_sp = 250 až 300 °C. Ztráty spalinami činí pak q_sp = 12 až 13 %.

Teplovzdušné vytápěcí soupravy mají běžné teploty spalin t_sp ≈ 160 až 180 °C, a podle toho dostaneme ztráty spalinami q_sp ≈ 7 %. U nich však představuje spodní hranici pro ochlazování spalin prostorová teplota vzduchu t_v, takže kondenzační provoz je možný jen s těmito soupravami. Vzhledem k potřebnému zvětšení otopných ploch, se zde kondenzační provoz z ekonomických důvodů nerealizuje.

Teplovzdušné vytápěcí soupravy mají oproti jiným systémům výhodu ve využití tepla spalin. V případě potřeby jen tyto vytápěcí soupravy umožňují kondenzační provoz.

NÁBĚH VYTÁPĚNÍ

Haly skladů, průmyslové haly aj. se většinou vytápějí jen zčásti a to, jak z časového, tak i prostorového hlediska. Tak je možno případně vytápět halu jen po dobu jejího využívání, nebo účelně vytápět jen některé její části. Jedná se např. o výrobní halu, která nemá být o víkendech vytápěna, nebo o halu skladu, kde musejí být vytápěny jen jednotlivé její části a případně ještě jen občas, jako je např. v případě komisního prodeje. V této souvislosti je v popředí zájmu otázka, jak rychle lze po uvedení vytápění do provozu dosáhnout požadované teploty.

S ohledem na tepelnou izolaci budov, kterou předepisuje nařízení o úsporách tepla [12], dojdeme k závěru, že měrná tepelná zátěž q_t, vztažená k objemu haly, závisí prakticky jen na její výšce H_h a ne na její půdorysné ploše A_h, viz obr. 6. Jako střední lze očekávat hodnoty q_t = 10 W/m³. Jak bylo již řečeno, je výměna venkovního vzduchu u hal přirozeným větráním ß_přir relativně malá. Pro ß_přir = 0,2 1/h dostaneme specifickou potřebu větracího vzduchu q_v = 2 W/m³ (t_vnitř = 17 °C, t_venk = -12 °C), celkem tedy normovanou měrnou tepelnou zátěž q_n = 12 W/m³.

obr. 6 Vliv výšky haly na měrnou tepelnou ztrátu u středně velkých hal

Náběh vytápění haly je závislý na poměru vnitřního povrchu (stěny, okna, podlaha a střecha) k objemu prostoru. Obr. 7 ukazuje měrný povrch A_h/V_h pro tytéž případy, které jsou uvedeny v obr. 6. Projeví se opět přednostní vliv výšky haly H_h oproti půdorysu haly A_h, alespoň pro A_h ≥ 1500 m². Jako střed budeme muset počítat při běžné výšce haly s A_h/V_h = 0,3 až 0,4 1/m. U sálavého systému vytápění dochází k výměně sálavého tepla prakticky jen s plochami A_sál pod instalační výškou zářičů. V tomto případě platí A_sál/V_h = 0,2 až 0,25 1/m.

obr. 7 Vliv výšky haly na měrný povrch u středně velkých hal

Další vliv má schopnost prostupu tepla plochami obklopujícími místnost. Na obr. 8 je normovaný průběh teplot ve stěně:

θ - normovaný podíl teplot;
t - teplota vzduch;
t₀ - počáteční teplota;
t_sk - teplota na povrchu stěny potom co se změnila skokem teplota z t₀ na t_sk [13].

obr. 8 Průběh teplot uvnitř stěny po teplotním skoku na jejím povrchu a po 1000 s

Je vidět, že mezi zkoumanými stavebními materiály není podstatný rozdíl. Průběh teplot závisí na teplotní vodivosti a:

a - součinitel teplotní vodivosti;
λ - součinitel tepelné vodivosti;
c - měrná tepelná kapacita;
ρ - hustota,
která se u stavebních materiálů příliš neliší. Byl zde zohledněn i asfalt, protože v halách tvoří podlaha významný podíl z ploch obklopujících prostor haly. Za pozornost stojí též prakticky stejné chování tepelně izolačních materiálů. Pro sledované stavební materiály dostaneme hodnoty, uvedené v tab. 1.

Materiál	Teplotní vodivost a [10-6 m2/s]
Cihly	0,317
Asfalt	0,362
Beton	0,568
Polystyren	1,101

Vytápěcí systémy, kterým se budeme věnovat, se podstatně liší ve svých výdajích tepla a tedy i v procesu náběhu vytápění. Přitom by mělo být u všech systémů podmínkou, že ve velmi krátké, zhruba stejné době dosáhnou plného výkonu vytápění. To znamená, že teplovzdušné vytápěcí soupravy dosáhnou skokem svou maximální teplotu vzduchu a světlé i tmavé infrazářiče svou maximální povrchovou teplotu.

Při teplovzdušném vytápění je třeba mít na zřeteli, že zde dochází výhradně ke konvekčnímu sdílení tepla, tj. že vzduch z haly se primárně ohřeje a tímto se pak sekundárně ohřejí plochy obklopující prostor. A proto je přednostně topný výkon využíván ke zvyšování teploty vzduchu v hale a jen částí tohoto výkonu se konvekcí ohřejí na plochy obklopující prostor.

Obr. 9 znázorňuje průběh teplot při náběhu teplovzdušného vytápění za těchto předpokladů:

• měrný výkon vytápění q_vyt = 12 W/m³,
• měrný povrch A_h/V_h = 0,3 1/m;
• teplotní vodivost betonu: a = 0,568 . 10^-6 m²/s.

Dále je přitom podmíněno, že na počátku náběhu vytápění je stejná teplota vzduchu i stěn t_v = t_st = 10 °C a že bude snaha dosáhnout jako požadovanou hodnotu výsledné teploty t_g = 17 °C. Výsledná teplota t_g je s dostatečným přiblížením aritmetický průměr teploty vzduchu t_v a střední povrchové teploty, která je směrodatná pro sdílení sálavého tepla osob v hale. Tuto teplotu často nazýváme též účinnou teplotou okolních ploch t_u. Z toho plyne:

t_g = 0,5 (t_v + t_u)

t_g - výsledná teplota;
t_v - teplota vzduchu;
t_u - účinná teplota okolních ploch.

Výsledná teplota t_g odpovídá normované vnitřní teplotě t_uvnitř v DIN 4701, viz též DIN 1946, část 2 [14].

obr. 9 Nárůst teploty při náběhu teplovzdušného vytápění

Z obr. 9 je patrný plynulý nárůst teploty vnitřního vzduchu t_v. Povrchová teplota okolních ploch zůstává prakticky konstantní. Protože teplovzdušné vytápěcí soupravy nesdílejí teplo sáláním, je účinná teplota okolních ploch t_u rovna povrchové teplotě ploch obklopujících prostor. Následkem vzestupu teploty vzduchu se cca po 30 minutách dosáhne požadované hodnoty výsledné teploty t_g = 17 °C.

Obr. 10 ukazuje vliv materiálu stěn na vzestup výsledné teploty t_g za jinak stejných podmínek. Vidíme, že u běžných stavebních materiálů není rozdílu, avšak u tepelně izolovaného povrchu stěn, jak je známo, dochází k výrazně rychlejšímu vzestupu teploty. Povrch jen z tepelně izolačního materiálu není ovšem realizovatelný.

obr. 10 Vliv materiálu stěn na náběh teplovzdušného vytápění

U teplovzdušných vytápěcích souprav je možné, cíleným směrováním ohřátého vzduchu, přivést přednostně více tepla do určitých oblastí haly, k jejich rychlejšímu vyhřátí. V obr. 11 je vliv různého poměrného výkonu vytápění q/q_vyt. Hodnoty uváděné jako parametry, mohou být také interpretovány jako části celé haly, které budou krátkodobě zásobovány celým topným výkonem, který je k dispozici. Je zřejmé, že lze dobu náběhu vytápění prakticky libovolně zkrátit.

obr. 11 Vliv topného výkonu na náběh teplovzdušného vytápění

Oproti teplovzdušným vytápěcím soupravám, sdílejí především světlé, ale i tmavé zářiče své teplo převážně jen sáláním. Toto platí zejména pro všechny části hal pod instalační výškou zářičů. Malé konvekční sdílení tepla ohřívá především prostor nad zářiči, viz též [3]. Náběh vytápění je zcela odlišný. Sdílení tepla sáláním otopných ploch zářičů ohřívá primárně všechny povrchy okolních stěn a jiných předmětů, které jsou v přímém dohledu otopných ploch. Tyto povrchy odvedou část získaného tepla vedením do jejich vnitřku, druhou část předají konvekcí okolnímu vzduchu a ten sekundárně ohřejí.

Obr. 12 ukazuje časový průběh teploty vzduchu a účinné teploty okolních ploch při vytápění tmavými infrazářiči o povrchové teplotě t_pz = 450 °C. Zjistíme jen malý vzestup obou teplot. Výsledná teplota t_g leží ovšem nad oběma podstatně výše, protože teplota t_u je ovlivňována i povrchovou teplotou otopných ploch, které sice mají malý úhel osálání, ale velkou teplotu. Zejména zde hraje roli závislost sdílení tepla sáláním na 4. mocnině teploty (Stefan-Boltzmannův zákon). Ten má také za následek, že tmavé zářiče s nízkou povrchovou teplotou mají neúměrně malý sálavý účinek, viz obr. 13. Vidíme, že požadovaná hodnota výsledné teploty t_g není během půl hodiny zdaleka dosažena ani při t_pz = 450 °C. Podstatně rychlejšího vzestupu teploty při náběhu vytápění lze dosáhnout jen předimenzováním.

obr. 12 Nárůst teploty při náběhu vytápění tmavými zářiči

obr. 13 Vliv teploty otopných ploch u tmavých zářičů

Obr. 14 ukazuje v témž zobrazení průběhy teplot při vytápění světlými infrazářiči o povrchové teplotě t_pz = 900 °C. Lze u nich odhadnout, že hustota sálavého tepelného toku q_s, který zasáhne všechny povrchy, které jsou v přímém dohledu otopných ploch, bude asi dvojnásobná oproti tmavým zářičům. Vzestup teplot vzduchu a povrchových teplot okolních ploch je proto o něco rychlejší. V daném případě je však podstatný větší vliv na účinnou teplotu okolních ploch t_u, protože se po cca. půl hodině dosáhne požadované hodnoty výsledné teploty. Při souhrnném pohledu na celou oblast pobytu haly (výška 1,8 m, 5,0 m odstup od stěn), nemá výška zavěšení zářičů žádný významný vliv. Místně mohou ovšem nízko zavěšené zářiče připravit problémy.

obr. 14 Nárůst teploty při náběhu vytápění světlými infrazářiči

Výsledky z obr. 12 až 14, jakož i ty, které se vztahují k teplovzdušným vytápěcím soupravám, platí ovšem pro prakticky prázdné haly. Lze je v mnoha případech přímo použít pro výrobní, sportovní a výstavní haly. U hal, kde je jejich vnitřek podstatně zaplněn předměty, jako jsou např. haly skladů, měrný povrch haly A_h/V_h se značně zvýší. U teplovzdušných vytápěcích souprav má toto omezený vliv na vzestup teploty. U sálavých vytápěcích systémů je třeba si uvědomit, že tepelné záření dopadá jen na plochy A_sál, které jsou v přímém dohledu zářičů. Součet těchto ploch nelze prakticky zvýšit. Jednak jsou časté případy zakrytých ploch, které nejsou ohřívány, jednak některé oblasti pobytu jsou ve stínu záření a pro ty pak vychází podstatně nižší výsledná teplota, než je střední hodnota teplot vzduchu a okolních ploch z obr. 12 a 14. V těchto oblastech se požadovaná hodnota výsledné teploty t_g po půl hodině zdaleka nedosáhne. Nadneseně možno říci: v halách skladů ohřívají zářiče horní patro regálů, ale nikoliv halu.

Jsou-li zářiče dimenzovány na rovnoměrné vytápění haly, pak není možné, oproti vytápění teplovzdušnými soupravami, časově soustředit celkový topný výkon, který je k dispozici k přednostnímu vytápění určitých oblastí. Samozřejmě můžeme uvést do provozu jen určitou část zářičů. Avšak urychlení procesu náběhu vytápění není přesto možné.

Ukazuje se, že s teplovzdušnými vytápěcími soupravami a světlými infrazářiči lze realizovat srovnatelně krátké doby náběhu vytápění, u teplovzdušných vytápěcích souprav o to kratší, čím více zásobujeme cíleně jen vytýčené části haly. Tmavé zářiče mají v poměru k tomu podstatně delší doby náběhu vytápění. U hal, jejichž prostor je značně zaplněn, jako jsou např. haly skladů, nastává u sálavého vytápěcího systému problém vzniku stínů záření, které způsobují, že se sáláním neohřejí všechny povrchy, což má podstatný vliv na výslednou teplotu t_g a její místní rozložení. Při známém obsazení haly lze toto částečně vyvážit vhodným umístěním zářičů, jako např. nad uličkami mezi regály. U teplovzdušných vytápěcích souprav se problémy v takovémto měřítku nevyskytují, alespoň při vhodném směrování proudu vzduchu.

Z uvedeného vyplývají nevýhody tmavých infrazářičů a podstatné výhody teplovzdušných vytápěcích souprav.

Pro vytápění hal různého využití decentrálními, přímotopnými zařízeními vyplývají přednosti výroby tepla přímo na místě využití, včetně toho, že odpadá riziko zamrznutí. V podstatě připadá v úvahu použití teplovzdušných vytápěcích souprav nebo tmavých či světlých zářičů vytápěných plynem. Ukazuje se, že spotřeba tepla při nepřetržitém vytápění je prakticky stejná, s výjimkou světlých infrazářičů, pro které je třeba nucený odvod vzduchu. Teplovzdušné vytápěcí soupravy mají z uvedených systémů nejnižší ztráty spalinami a v případě potřeby umožňují i kondenzační provoz.

Pro vytápění mnoha hal má přerušovaný provoz vytápění velký význam. Zde je rozhodující, jak rychle lze při uvedení do provozu dosáhnout požadované hodnoty výsledné teploty. Z tohoto pohledu jsou světlé infrazářiče a teplovzdušné vytápěcí soupravy nejrychlejší, pokud u světlých infrazářičů nezamezuje jejich vytápěcí účinek zastínění záření. Tmavé infrazářiče jsou z uvedených příčin podstatně pomalejší. Teplovzdušné vytápěcí soupravy umožňují podstatně kratší doby náběhu vytápění, je-li topný výkon, který je k dispozici, soustředěn jen na určité oblasti haly, které mají být vytápěny přednostně.

Přeložil: Ing. L. Kubíček

Literatura:

[ 1]	DIN 3372, část 6 "Hellstrahler - Dunkelstrahler mit Brenner mit Gebläse" (1988-12)
[ 2]	DIN 3372, část l "Heizstrahler mit Brenner ohne Gebläse" - Glühstrahler (1988-01)
[ 3]	SCHMIDT, P.: Wärmebedarfsunterschiede üblicher Systeme zur Beheizung grosser Hallen, HLH 47 (1996), č. 3, str. 46/55
[ 4]	SCHMIDT, P.: Zum Einfluss des Heizsystems auf den Wärmebedarf, HLH 34 (1983), č. 8, str. 341/42
[ 5]	SCHMIDT, P.: Untersuchung zum Einfluss des Heizsystems und zum Aussenflächenzuschlag bei der Wärmebedarfsberechnung. Disertace TU Berlin (1980), zveřejněná jako Fortschrittsberichte VDI-Z (1981), řada 6, č. 80
[ 6]	GLÜCK, B.: Heizen und Kühlen über Wand- und Deckenflächen, HLH 42 (1991), č. 9, str. 502/08
[ 7]	DVGW G 638/I "Heizungsanlagen mit Hellstrahlern" (1991-03)
[ 8]	DIN 4701, část 1 a 2 "Regeln für die Berechnung des Wärmebedarfs von Gebäuden" (1983-03)
[ 9]	KAMPS, H. H.: Zur Abgasbelastung durch Gasheizstrahler in Industriehallen, HLH 33 (1982), č. 11, str. 39n
[10]	KÄMPF, A.: Gas-Infrarot-Strahlungsheizungen, IKZ-Haustechnik (1997), č. 6, str. 92/95
[11]	KÄMPF, A.: Experimentelle Untersuchungen an Gasinfrarotstrahlern, Maschinen Markt 103 (1997), č. 1/2, str. 28/31
[12]	Verordnung über einen energiesparenden Wärmeschutz bei Gebäuden, 16. srpen 1994
[13]	ESDORN, H.: Raumklimatechnik - Grundlagen, 16. vyd., Berlin: Springer Verlag, 1994
[14]	DIN 1946, část 2 "Raumlufttechnik - Gesundheitstechnische Anforderungen" (1994-01)