Postavení a vymahatelnost českých technických norem (II)

Jak již bylo uvedeno, je v současné době problematika českých technických norem upravena zákonem č. 22/1997 Sb., který v odst. 1) § 4 uvádí: "Česká technická norma není obecně závazná". Vzhledem k tomu, že toto ustanovení může vyvolat dojem, že české technické normy jsou vlastně naprosto k ničemu a mnohé firmy mají postaveny na jejich nerespektování své podnikatelské záměry, je potřebné uvést alespoň základní skutečnosti související s postavením českých technických norem v současném právním prostředí ČR. Rozhodujícími právními předpisy, které upravují postavení a vymahatelnost českých technických norem, jsou:

1. Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky v platném znění, který v odst. 3) § 4 vymezuje účel českých technických norem takto: "Česká technická norma poskytuje pro obecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo charakteristiky činností nebo jejich výsledků zaměřené na dosažení optimálního stupně uspořádání ve vymezených souvislostech".

České technické normy tedy mohou být vypracovány všude tam, kde je potřebné stanovit pravidla správné a uznávané praxe oboru, oblasti nebo profese a kde tato pravidla nejsou dostatečně vymezena právními předpisy.

2. Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků v platném znění, který v § 3 uvádí, co se považuje za bezpečný výrobek: "Výrobek splňující požadavky zvláštního právního předpisu (promítnuto komunitární právo ES) ... Jestliže však tento právní předpis stanoví pouze některá hlediska bezpečnosti, ostatní se stanoví podle tohoto zákona. V případě, že neexistuje zvláštní právní předpis, kterým se v souladu s právem Evropského společenství stanoví požadavky na bezpečnost výrobku nebo omezení rizik, která jsou s výrobkem při jeho používání spojena ... považuje se za bezpečný výrobek, který je ve shodě

• s právním předpisem státu (národní právní předpis), nelze-li využít, tak
• s českou technickou normou zavádějící evropskou normu, není-li, tak
• s českou technickou normou (národní normou).

Je tedy celkem zřejmé, že pokud právní předpis neexistuje nebo tento neřeší všechny otázky bezpečnosti vztahující se k výrobku a jeho používání, musí být respektovány platné české technické normy k tomu, aby výrobek mohl být označen za bezpečný.

3. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění, který v § 415 uvádí: "Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí".

Jde o obecnou prevenční povinnost předcházet škodám, kterou má každý. V případě vzniku škodné události pak bude zkoumáno, zda nebyla porušena tato obecná prevenční povinnost a jak byly naplněny požadavky správné a uznávané praxe k zajištění bezpečného používání nebo provozu výrobku uvedené v právních předpisech nebo českých technických normách.

4. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce v platném znění, který v § 132a stanovuje povinnosti zaměstnavateli takto: odst.1) "Zaměstnavatel je povinen vytvářet podmínky pro bezpečné, nezávadné a zdraví neohrožující pracovní prostředí ... a přijímáním opatření k prevenci rizik". V odst. 2) pak dále uvádí, že "Prevencí rizik se rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci....". V § 273 pak vysvětluje, že "Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví,..., předpisy o bezpečnosti technických zařízení a normy...".

Pokud se týká oblasti pokryté zákoníkem práce (oblast výkonu podnikatelských činností na základě živnostenského oprávnění - vztahuje se i na podnikající fyzické osoby, tzv. samozaměstnavatele) je z uvedeného zcela zřejmé, že české technické normy obsahující požadavky k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu technických zařízení by měly být respektovány vždy.

ZÁVĚR

Jak vyplývá z výše uvedeného, mají české technické normy v současném právním prostředí České republiky rovněž velmi silnou pozici, i když tato není na první pohled tak viditelná a jednoznačná, jak tomu bylo v době plné závaznosti československých norem. Rozdílnost obou systémů lze spatřovat v tom, že u dříve závazných československých norem bylo možné se odchýlit od popsaného řešení na základě udělení výjimky a byla tak vlastně stanovena i míra odpovědnosti subjektů podílejících se na normami upravovaných činnostech, kdežto v rámci současně platné právní úpravy obsahující principy komunitárního práva ES si každý subjekt může sám svobodně rozhodnout o stupni respektování požadavků platných českých technických norem a tím i o své míře odpovědnosti, kterou bude muset unést v případě vzniku škodné události na základě zanedbání některého z požadavků platných českých technických norem.