Dohodli jsme se, že se dohodneme (I)

TZB-info: Jedenácté zasedání smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, které se konalo 28. 11. - 9. 12. v Montrealu, bylo prvním setkáním států, které ratifikovaly Kjótský protokol. Zároveň šlo o největší summit ke změnám klimatu od roku 2004, kdy Kjótský protokol začal platit. Není divu, že očekávání vkládaná do tohoto setkání byla poměrně velká. Splnila se tato očekávání?

Tomáš Chmelík: Jednání bylo v podstatě úspěšné. Z pohledu České republiky jako členského státu Evropské unie musím říci, že Unie v podstatě dosáhla, čeho chtěla. Mnoho lidí si ale asi představovalo, že se už na této konferenci dohodne podoba budoucích závazků, tedy jak snižovat emise skleníkových plynů po roce 2012, až vyprší platnost Kjótského protokolu. Klíčové ale bylo vůbec zahájit debatu o tom, jak bude druhé kontrolní období vypadat. Situace je složitá, státy na to mají velice různé názory. Zablokování jednání na samém začátku by bylo velkým neúspěchem, a přitom žádná ze stran zastávajících různý názor není příliš ochotná ze svých požadavků či názorů ustoupit. K zablokování ale nedošlo, proto je jednání hodnoceno relativně jako velmi úspěšné.

TZB-info: Jaké nejvýznamnější konkrétní výsledky ze zasedání vzešly?

Tomáš Chmelík: Byl tam přijat balík dokumentů souborně označovaných jako Marakéšské dohody (Marakesh accords). Jde o skupinu rozhodnutí přijatých konferencí smluvních stran v Marakéši, která detailnějším způsobem specifikuje celou řadu věcí souvisejících s fungováním Kjótského protokolu, včetně jeho flexibilních mechanismů. To je důležité, protože jakmile vstoupil Protokol v platnost, tak mechanismy obchodování s emisemi nabraly konkrétní rozměr a Marakéšské dohody jim dávají uchopitelný institucionální rámec.

Dále se v Montrealu diskutovala celá řada dílčích věcí, například transfer technologií, posilování kapacit v rozvojových zemích nebo režim plnění (compliance) Protokolu. Některé problémy přetrvávají, třeba spor o adaptační opatření a o čerpání prostředků z fondů, které v rámci celého procesu mají vzniknout a mají například pomoci rozvojovým zemím přizpůsobit se dopadům klimatické změny. Ne vždy byl pokrok v jednání ideální a například diskuse o mechanismu fungování finančního mechanismu Úmluvy a Protokolu, který bude administrovat GEF, byly poměrně vzrušené.

Významné byly samozřejmě diskuse o tom, jak pokračovat ve snižování emisí po roce 2012. Klíčové je, zda mají budoucí jednání být zahájena na základě Kjótského protokolu nebo Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. To s sebou nese dva rozdílné pohledy na věc. Protokol se totiž týká jen určité skupiny zemí a ne všechny země, které ratifikovaly Úmluvu, ratifikovaly také Kjótský protokol. Pokud by jednání byla striktně založená jen na Kjótském protokolu, tak hrozilo, že se celá diskuse o budoucích závazcích zúží jen na skupinu zemí, která už dnes nějaké závazky má, což z dlouhodobého hlediska není vhodné řešení. Kjótský protokol se týká významné skupiny zemí, ale má-li proces pokračovat, je nutné do něj zapojit i další státy. Jenže země, které dnes žádné závazky nemají, závazky v podobě, v jaké je dnes nastavuje Kjótský protokol, odmítají. Diskuse o budoucím vývoji založená na Rámcové úmluvě se týká širší skupiny zemí a otázka závazků je otevřena pro všechny. Nakonec se podařilo najít kompromis, na který přistoupily i USA, tj. diskuse bude pokračovat paralelně v obou režimech, nicméně ani v jednom zatím nedošlo k nějakému konkrétnímu pokroku, na to je ještě příliš brzy. Pravdou zůstává, že USA a rozvojové státy jsou stále velmi citlivé na jakékoli termíny a jakékoli konkrétní podoby závazků, přinejmenším v tomto stavu negociací.

TZB-info: Co je tedy výstupem konference?

Tomáš Chmelík: Výstupem je definice prostoru, v rámci něhož budou diskuse dál pokračovat. Pro každou ze skupin existuje dostatečný prostor pro to, aby dále pokračovala v jednání a pracovalo se na tom, zdali se stanoviska nakonec přeci jen nesblíží, což ale potřebuje čas. V závěru se ukázalo se, že skupina zemí, která předtím jednání víceméně blokovala, tedy rozvojové země sdružené ve skupině G 77, nakonec byly relativně neaktivní a proti kompromisnímu návrhu nevystoupily. Také USA byly ochotny kompromis akceptovat a jednání se tak nezablokovala a budou pokračovat.

TZB-info: Jak si USA a rozvojové státy své závazky představují?

Tomáš Chmelík: Možností je celá řada. Některé země si mohou dát pevné závazky, jiné upřednostňují dobrovolné závazky - k nim vyjádřila ochotu i řada rozvojových zemí. Závazky mohou mít také různou podobu - absolutní, relativní atd. Teď máme začátek roku 2006 a kontrolní období končí v roce 2012, určitý čas tedy máme. Bylo domluveno, že vznikne expertní skupina, která bude diskutovat, jak postupovat dál. Jsme tedy na začátku určitého procesu a je obtížné dohlédnout v tuto chvíli na jeho konec.

TZB-info: Z pohledu člověka, který není do věci tak hluboce zatažen, to vypadá, že se pořád diskutuje a diskutuje, ale emise stoupají a prakticky nikdo pro jejich snižování nic nedělá. Dokonce i země EU, které měly zpočátku velké oči a závazek 8 % se jim zdál málo, budou mít velké problémy jej splnit. A rozvojové státy s rychle se rozvíjející ekonomikou, jako je Indie a Čína, se k žádným závazkům příliš nemají. Na konferenci Asijsko-tichomořského partnerství pro čistý rozvoj a klima prohlásil indický ministr životního prostředí A. Rádža jasně, že jsou rozvojová země a proto se nemohou zavazovat ke snížení emisí...

Tomáš Chmelík: Je potřeba vidět dvě stránky problému: jeden je věcný, kdy celá řada vědeckých studií ukazuje, že změna klimatu už dnes nastává a nemá-li se rozeběhnout proces, který může spustit celou řadu nevratných kroků, tak je potřeba z hlediska snižování emisí něco dělat v horizontu desetiletí, a to ne v řádu procent, ale desítek procent. Evropská unie staví svůj přístup na stabilizaci emisí tak, aby globální teplota nestoupala o víc než 2°C, což je tzv. dvoustupňový cíl. Z něj se dá spočítat, jak velká může být koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, a z ní lze odvodit potřebu redukce emisí skleníkových plynů v desítkách procent do roku 2050. Vědecké studie tedy ukazují, že je třeba dělat něco mnohem razantnějšího než je Kjóto.

Na druhé straně, má-li se něco takto skutečně významného stát, je třeba najít konsensus, protože státy se ke konkrétním opatřením samozřejmě nedají nijak nutit. A to je věc vyšší politiky, protože máme-li snižovat emise, bude to něco stát a ty náklady musí někdo zaplatit - totéž ale samozřejmě platí i pro vyrovnávání se s dopady změny klimatu. Alibismu celé řady zemí se samozřejmě nevyhneme, půjde tedy o běh na delší trať. Postup kupředu v rámci Úmluvy i Protokolu je hodně komplikovaný a komplexní. Jde o celou řadu dílčích parametrů, jak má být dlouhé kontrolní období, jak mají být velké závazky, jak mají fungovat obchodovací flexibilní mechanismy, finanční mechanismy, jak budou dávána dohromady data za země, které dnes nemají povinnost je hlásit, jak řešit adaptační opatření, jakou roli bude hrát Rusko a USA atd. Zvenčí se tedy může zdát, že se jednání nehýbou dopředu, ale posunujeme se kupředu aspoň po malých krůčcích. Proto se může zdát, že výsledkem Montrealského jednání je jen "dohodli jsme se, že se dohodneme", ale srovnáme-li to s tím, jak vypadala jednání na počátku, tak je to diplomatický úspěch. Jednání také mohla dopadnout tak, že by největší emitenti měli diametrálně odlišné názory a jednání by skončilo patem, což už se před časem také stalo. Ti, kdo chtějí jednání tlačit kupředu, by měli předložit kompromisní a rozumné argumenty, aby zaujali ostatní a společně hledali řečení problému. Státy si na jedné straně nechtějí jednostranně poškodit ekonomiku, ale aspoň ty vyspělejší chápou, že se skleníkovými plyny budou muset něco dělat. Celá řada analýz ukazuje, že dopady změny klimatu - tedy v jistém směru náklady nečinnosti - mohou mít zásadní ekonomické dopady speciálně na některé regiony. Proto si i země, které se k věci zatím staví skepticky, začínají uvědomovat, že změnu klimatu nelze podceňovat, a to je určitě posun dopředu.

TZB-info: Změnila se pozice USA, které dosud nebyly k jednáním příliš vstřícné, po loňské hurikánové sezóně a katastrofě v New Orleans?

Tomáš Chmelík: Určitě, i když to tak možná navenek nevypadá. Tlak veřejnosti, a to jak laické, tak i odborné, v USA roste a mnohem víc se tam o tom diskutuje. Vzniká celá řada lokálních iniciativ, v jejichž rámci se realizují různá opatření na snížení emisí skleníkových plynů. USA také investují poměrně hodně prostředků do výzkumu a vývoje nových technologií. Rozhodně nespí, není to tak, že by nedělaly nic. Na druhou stranu doktrína Bushovy administrativy je jasná a dokud tam nedojde ke změnám na nejvyšší úrovni, tak se oficiální postoj USA k Protokolu jako takovému nejspíše nezmění.

TZB-info: Kjótský protokol ale přece odmítli i demokratičtí kongresmeni...

Tomáš Chmelík: To je pravda. Převládl názor, že Kjóto by mělo pro USA zásadní negativní vliv, a toho se chtěli vyvarovat. Roli samozřejmě hraje i lobby těžařských a průmyslových firem. Ale hurikány i další vědecké poznatky napomáhají tomu, že se tam nálada mění, a poměr sil je tam dnes přece jen jiný. Řada vlivných osobností už připouští, že změna klimatu je reálné nebezpečí a je třeba se s tím zabývat. Jejich přístup se ale nezmění z roku na rok, je tam dost velká setrvačnost. Navíc USA měly sice zásadní výhrady vůči Kjótskému protokolu, ale ne vždy byl v debatách jejich přístup destruktivní, většinou jednání neblokovali. Je ale pravda, že přístup USA ovlivňuje i mnohé další země, které dokáží sjednotit a hodně se očekává, jaký zaujmou k dílčím problémům postoj. Odpůrci protokolu ale zdaleka nejsou tak jednotní, celá řada států má k jednání celkem konstruktivní přístup, což samozřejmě jejich pozici v jednáních oslabuje, takže třeba nakonec skupina zemí, která má vůli pokračovat, převáží. USA budou vždy hrát klíčovou roli, ale ve chvíli, kdy budou víc a víc osamoceny, na to budou muset brát ohled.

TZB-info: Jak pozici zastávaly Indie a Čína?

Tomáš Chmelík: To jsou na jednu stranu země, které dnes závazek nemají a jsou si vědomy toho, že ekonomicky rostou a že omezování emisí by pro ně mohlo mít negativní ekonomické dopady. Ale vědí také, že Evropská unie je pro ně do budoucna klíčový ekonomický partner a že mají-li se vymanit z pozice rozvojové země, nemohou problém nadále ignorovat. Jinou pozici mají chudé země typu Mauretánie či pobřežních zemí Asie, kde dopady mohou být veliké a země nemají ekonomickou sílu s tím něco dělat. Indie a Čína ale nechtějí svým zásadně negativním postupem kalit své vztahy s Unií a vědí, že jejich přístup není do budoucna udržitelný.

TZB-info: A Saudská Arábie? Ta ráda vystupuje jako rozvojová země, ač je to nepochybně velmi bohatý stát, který by se na řešení měl jistě také podílet...

Tomáš Chmelík: Určitě. Podle ekonomických parametrů rozhodně nejde o rozvojovou zemi, ale v OSN je tak řazena. Saudové se snažili otázku adaptačních opatření pojmout tak, že oni jsou vlastně země postižená tím, že se bude těžit méně ropy, a přišli s tím, že by se jim měl tento efekt kompenzovat, což je samozřejmě absurdní. Země OPEC jsou vůbec z hlediska vyjednávání jednou z nejnáročnějších skupin, musí se na ně velmi diplomaticky a opatrně. Saudové mají dobré odborníky a navíc jsou schopni motivovat chudé africké země třeba i tím, že jejich delegátům platí cestu na konferenci, takže oni se jí pak cítí zavázáni a pomáhají prosazovat jejich destruktivní nápady. Jsou to rozhodně těžcí soupeři, kteří kromě toho, že jsou kvalitně připraveni, zvládají i taktiku jednání a všelijakých zákulisních vztahů. Na závěr jednání v Montrealu se ukázalo, že i oni mohou být ve svém postoji poněkud osamoceni, a jejich aktivita poklesla.

TZB-info: Jednalo se o vybalancování mezi opatřeními na snížení emisí a adaptačními opatřeními?

Tomáš Chmelík: Otázka adaptací samozřejmě předmětem jednání byla. Dnes je už jasné, že změna klimatu nastává a orientace jen na mitigační opatření (snižování emisí) není dostatečná. Už proto, že nastartované procesy mají velkou setrvačnost. Například i kdyby se dnes zastavil růst koncentrací CO₂, tak růst hladiny moří bude trvat ještě několik desetiletí. Na změny se musíme adaptovat a z ekonomického hlediska je rozumné hledat rovnováhu mezi opatřeními mitigačními a adaptačními. Dopady změny klimatu se obvykle projevují v regionech, které změny nezpůsobily a často mají velmi malou možnost se s nimi samy ekonomicky vypořádat.

TZB-info: Kdo by tedy adaptační opatření platil?

Tomáš Chmelík: To je samozřejmě velmi citlivá otázka. Samozřejmě, že u vyspělých zemí se na jak motivačních, tak i adaptačních opatřeních podílí daný stát. Jiná situace je u rozvojových zemí - ty jsou do značné míry závislé na pomoci těch bohatších. S hurikánem Katrina se jinak dokáží vypořádat USA a jinak Bangladéš, tam by hrozila humanitární katastrofa řádově jiných rozměrů. V afrických zemích může mít prodloužení období sucha o týden fatální důsledky. Jsou prostě oblasti, kde vyspělejší státy musí pomoci, kde si s tím tyto chudé země nedokážou poradit - chybí jim peníze, infrastruktura, efektivní řízení a organizace a tak dále.

TZB-info: Vytvořil se už fond, ze kterého by se tato opatření platila?

Tomáš Chmelík: O tzv. Adaptačním fondu se hodně hovoří, ale vedou se velké spory o tom, jak nastavit mechanismus čerpání finančních prostředků, které by měly být distribuovány přes GEF. Nehledě na to, že rozvojové státy často nejsou stabilní demokracie a vyspělé země mají řadu zkušeností s tím, že peníze na bohulibé účely skončily úplně jinde. To by se minulo účinkem. Obecně lze říci, že vyspělé státy mají zájem transferovat finanční prostředky transparentním způsobem s jasnou kontrolou jejich čerpání, ovšem rozvojové státy se takto pojaté kontrole často brání. Jednání pokračují, jedná se o jednu z citlivých oblastí, kde ale především rozvojové země mají zájem jednání uzavřít co nejdříve. Neznamená to ale, že by transfer prostředků mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi nefungoval již nyní - existuje celá řada kanálů, kterými vyspělé státy pomáhají rozvojovým zemím, ať už v podobě kapacitního posílení, transferu technologií či jiných opatření. Značným přispěvatelem je i samozřejmě EU.

TZB-info: Jednalo se i o tom, že země EU 15 jsou zatím se snižováním emisí značně na štíru?

Tomáš Chmelík: Na pořadu konference toto téma takhle konkrétně samozřejmě nebylo, ale je docela zajímavé sledovat, jak se v rámci Unie debata začíná měnit od bezbřehého optimismu před několika lety po vztyčené varovné prsty, že má-li Unie posunovat změnu klimatu kupředu, tak musí být důvěryhodný partner a s tím souvisí i otázka toho, jak se sama vypořádává se svými vlastními závazky. Kdyby se ukázalo, že má sama se splněním svého cíle problémy, tak celé věci zasadí zásadní ránu. Zatím ale panuje přesvědčení, že se kjótského cíle podaří dosáhnout. Těžko to lze zatím hodnotit. Emise doposud příliš neklesly, ale země EU hodně spoléhají na obchodování s povolenkami, které by mělo být v letech 2008 - 2012 jedním ze zásadních nástrojů. Řada států bude muset v tomto období na svůj vlastní průmysl vyvinout mnohem větší tlak než předtím, přičemž se dá čekat, že průmysl bude jistě vyvíjet protitlak. Spoléhají i na to, že mnoho opatření se teprve rozbíhá a své efekty teprve přinese. Projeví se například účinek směrnic přijatých v posledních letech a podobně.

Patnáctka starých členských zemí tedy nemůže připustit, že by kjótského cíle nedosáhla, ale její uvažování se už dostává do mnohem realističtější podoby. A zjišťuje, že to nebude jednoduché. Povede se jistě velká diskuse o tom, zda jsou podobné závazky do budoucna udržitelné, a to ovlivní i podobu řešení po roce 2012. Všechna opatření musí totiž někdo zaplatit, proto se v přístupech Unie asi nyní objeví větší míra ekonomických úvah a pragmatismu. To je ostatně i největší výtka USA - že enormní tlak bez toho, že by se přidaly i ostatní země, zatíží průmysl neúměrnými náklady s dopady na konkurenceschopnost. Ekonomika je dnes zkrátka globální a výrobu lze přesunout skoro kamkoli. A navíc EU jako celek se dnes potýká s ekonomickými problémy a velkým zemím se příliš nedaří překonat své dlouhodobé problémy.

Je pak samozřejmě otázka, jak uchopit velmi ambiciózní závazky typu "snížit znečištění o 40 % do roku 2050". On totiž rok 2050 přijde relativně brzy! Unie si musí udělat velmi detailní analýzu, jak by toho chtěla dosáhnout.

TZB-info: Bez nějaké zásadnější ekologické reformy, která by snížila spotřebu fosilních paliv, to asi není myslitelné...

Tomáš Chmelík: Takto výrazná redukce souvisí se zásadními strukturálními změnami v ekonomice, především v produkci energií a podobně. Je-li velká poptávka po energii a mají-li emise klesat, musíme si odpovědět na otázku, čím budeme fosilní paliva nahrazovat, když potenciál obnovitelných zdrojů je relativně omezený? Je ekonomika schopna unést náklady s tím spojené? Je ekonomika ochotna tyto náklady vůbec nést? To všechno jsou velmi zásadní otázky. Řekneme li ono pověstné A - chceme snížit emise tak a tak, musíme říci i ono B - jak toho chceme dosáhnout, a také C - kolik to bude stát a jaký to bude mít vliv na ekonomiku. A to rozhodně není jednoduché.

TZB-info: Jistě. Ale jsou opatření, která mohou spotřebu energie výrazně snížit - třeba důsledná výstavba nízkoenergetických a pasivních budov, protože budovy jsou v našem klimatu velmi značným spotřebitelem energie.

Tomáš Chmelík: To je pravda, ale je to věc, kterou se nepodaří změnit z roku na rok. Jde i o změnu myšlení lidí. Nízkoenergetické domy, ekologické automobily či nízkoemisní technologie jsou dražší a ve chvíli, kdy se někdo rozhoduje čistě podle ekonomických parametrů, tak po nich většinou nesáhne. Jsou tu ale skupiny obyvatelstva, které tu kupní sílu mají, jen tyto věci nemají punc luxusního nebo žádaného zboží. Bude fajn, až bude ukázkou luxusu jezdit ve voze, který má spotřebu 3 litry/100 km a nikoliv ve voze, který připomíná nákladní automobil. Až se bude "nosit" to, že se šetří, tak nám to velmi pomůže. Je to ale běh na delší trať. Hovoříme-li o redukci emisí v řádech desítek procent, nelze spoléhat na to, že ji dosáhneme tím, že lidé budou kupovat úsporná auta či stavět nízkoenergetické domy - každé opatření má jen určitý potenciál, problém je třeba řešit komplexně. Změna klimatu souvisí s energetikou, dopravou, zemědělstvím i dalšími obory, nejde ji posuzovat jako nějaké oddělené téma. Pokud rozhodnutí a příprava politik nebude navzájem provázána, budeme dělat v řadě případů kontraproduktivní věci a nebudeme efektivní.

TZB-info: Děkuji Vám za rozhovor.