Pasivní, nízkoenergetické a nulové domy

Pro hodnocení energetické potřeby domu se používají různé výpočtové programy i různé postupy, i když existují přesné, normami dané, algoritmy. Jedním z rozhodujících faktorů je pochopitelně vnější teplota a vnitřní teplota během topné sezóny. Pro investora je však nejdůležitější výsledek - skutečná potřeba tepla na vytápění. Proto lze každému investorovi doporučit, aby jako jeden z požadavků na projektanta a dodavatele stavby vznesl požadavek na konečnou spotřebu tepla na vytápění při předem domluvené vnější průměrné teplotě v dané lokalitě a vnitřní teplotě v objektu.

V německy mluvících zemích se začaly prosazovat úspory energií poněkud dříve než u nás a tehdy se z propagačních důvodů začaly domy podle toho různě nazývat. Pro domy s nízkou potřebou energie se používalo označení nízkoenergetický. A protože je v těchto zemích zvykem hodnotit potřebu tepla na vytápění v kWh za rok přepočtenou na 1 m² vnějšího půdorysu podlah (i se zdivem), stanovilo se postupně, že dům je nízkoenergetický, pokud má potřebu tepla na vytápění nižší než 50 kWh/m² za rok. Postupem doby se začaly projektovat a stavět domy s výrazně nižší potřebou tepla než kýžených 50 kWh/m² za rok. Ty se pak začaly nazývat pasivními. Zde činí maximální potřeba tepla na vytápění 15 kWh/m² za rok. Postupně se však zjistilo, že u těchto domů jsou nároky na příkon energie na vytápění tak malé, že je nutné se zaobírat domem jako celkem. Vznikl požadavek stanovující maximální potřeby energií na celý provoz domu:

Celková roční potřeba energie zahrnuje nejen vytápění, ale i praní, chlazení, vaření, osvětlení, provoz motorů a podobně. Primární energie pak navíc zahrnuje ztráty, jež při výrobě energie pro dům vznikají, je zde tedy zohledněna nízká účinnost tepelných elektráren, či jiné výroby energie dále pak v domě používané. Zde je nutné si uvědomit, že uvedená čísla, jež charakterizují pasivní dům, nejsou striktně definována a zařazení do kategorie pasivní či nízkoenergetický dům závisí nejen na stavbě jako takové, ale i na jejím umístění, a u pasivních domů i na způsobu jejich užívání. Uvažujeme-li s různými klimatickými podmínkami, můžeme velmi lehce zvýšit či snížit výpočtovou potřebu tepla a tím dům do kategorie dostat, nebo z ní naopak vyloučit. Jeden dům může mít v závislosti na klimatických a dalších podmínkách vyčíslenou potřebu tepla na vytápění např. od 12 do 19 kWh/m² za rok.

I potřebu tepla definovanou pro pasivní domy lze ještě důslednějším projektováním, maximalistickým používáním tepelných izolací a využíváním nejmodernějších materiálů a postupů snížit, což vedlo ke vzniku další kategorie - domy s nulovou potřebou energie. Tyto domy jsou z hlediska potřeb tepla na vytápění zcela soběstačné a není nutné je vytápět dalšími palivy. Jak je vidět, rozdělení domů do jednotlivých kategorií má sice velmi přísné hranice, které jsou však závislé nejen na vlastním technickém řešení, ale i na lokalitě stavby, případně na jejím uživateli. V praxi to tedy znamená, že by snahou každého rozumného investora mělo být mít potřebu energie co nejnižší a není rozhodující, zda dům bude ještě v kategorii nízkoenergetický dům, či se překlopí do kategorie pasivní dům, popřípadě zda půjde o rozhraní mezi pasivním domem a nulovým domem. Důležité je věnovat pozornost všem možnostem úspor energií, tedy nejen kvalitní o dostatečně silné tepelné izolaci, ale i tepelným mostům, zpětnému využití tepla při větrání apod. Je nutné si uvědomit, že zvýšení ceny při stavbě má z pohledu celkových nákladů na provoz domu po dobu, kdy v něm žijeme, velmi kladný vliv na ekonomiku. Stojí za to spočítat si například, kolik stojí stavba domu a kolik zaplatíme za vytápění po dobu 30 a více let, kdy v něm budeme bydlet.

Pokud se jedná o cenu stavby, tak nelze hovořit o úměře mezi cenou stavěného domu a úsporami energie. Obvykle se tvrdí, že nízkoenergetický dům je o cca 10 až 15 % dražší než obvyklý dům. Tato čísla vycházejí z různých rakouských studií porovnávajících obvyklou konstrukci domu s domem se zesílenou tepelnou izolací. U nás je obvyklým domem dům provedený z cihel typu THERM pero + drážka, je tudíž možné vhodnou záměnou této konstrukce za jinou, např. bloky SUPERTHERM 24 (30) STI se zateplením, betonové tenkostěnné tvárnice se zateplením, dřevostavba, apod., použít levnějších konstrukcí s nižší potřebou doplňkových konstrukcí, jako jsou překlady a podobně. Tím je možné cenu nosné konstrukce natolik snížit, že přidání kvalitní tepelné izolace cenu celého domu nezvýší nad úroveň obvyklé ceny stavby. Může se i stát, že celá stavba bude nakonec při započítání všech kladů levnější než klasická stavba, která má ostatní užitné vlastnosti stejné.

Při snížení investičních nákladů na hrubou stavbu se současným snížením potřeby energie na vytápění si můžeme jako stavebníci dovolit neinvestované peníze použít jinde, třeba na zesílení tepelné izolace stropu, na okna s lepšími parametry...

Je důležité zvolit i správný způsob vytápění. Např. teplovzdušné vytápění, u něhož budou pořizovací náklady téměř srovnatelné s klasickým teplovodním vytápěním zemním plynem u klasického domu. Tento způsob vytápění je u takto energeticky málo náročných domů efektivní a přinese další provozní úspory a větší užitné vlastnosti domu, například možnost distribuce tepla z místností s jeho přebytkem (obývací pokoj s hořícím krbem, dětský pokojíček rozpálený počítačem, věží a televizí...), čistší vzduch, možnost jeho filtrace, chlazení, zvlhčování apod.

Pasivní či nulové domy jsou pochopitelně mírně dražší než normální či nízkoenergetické domy, ale při vhodně zvolené koncepci může jít ve svém výsledku o nedrahý dům. Na jeho pořízení je vhodné pohlížet nejen z hlediska provozních nákladů, ale i z hlediska image. Pokud bychom všechno chtěli měřit z ekonomického pohledu, určitě by mnozí podnikatelé neměli co prodávat. Kupovaná auta by byla výrazně jednodušší, koupelny v domech by byly výrazně menší a rozhodně bez drahých obkladů. Masážní vany či sprchové kouty by byly pouze pro lázeňské domy...