Jak souvisí bytové větrání s nízkoenergetickou výstavbou

V provozu budov se celosvětově spotřebovává 50 % světové spotřeby energií. Je to vysoké číslo, které jistě stojí za zamyšlení. Stejně tak jistě stojí za zamyšlení i podíl skleníkových plynů, které připadá na vrub provozu budov. Bude to jistě méně než 50 % , protože část energie pro provoz budov se vyrábí bez vzniku těchto emisí (např. elektrická energie vyrobená v jaderných, vodních, nebo větrných elektrárnách, nebo tepelná energie získaná v kotlích na biomasu nebo ve slunečních kolektorech), ale stále převážná většina elektrické energie a tepla vzniká v technických zařízeních, jejichž základem je spalování uhlí, topných olejů a plynu.

Rozdělení budov

Podle architekta Aleše Brotánka [1] je možno budovy obecně rozdělit do 7 kategorií podle výše měrné spotřeby energie. Tato měrná spotřeba je většinou udávána v kWh na 1 m² vytápěné plochy.

Pokud bychom se podívali na jednotlivé kategorie budov z hlediska větrání, dostáváme následující přehled:

A - větrání pobytových prostor je zajištěno infiltrací netěsnostmi oken a dveří. Kromě splnění požadavků hygienických vyhlášek se větrání neprojektuje a ve většině případů ani není potřebné.

B - zde je již úspor energie na vytápění dosahováno kromě izolace obvodových konstrukcí i použitím těsných oken. Vytápěcí systém je většinou klasický, řízené větrání je naprostou výjimkou. Pokud se navíc jedná o stavbu těsnou a s významnými tepelnými mosty, vzniká zde vysoké riziko vzniku plísní a následných zdravotních rizik. Dlouhodobě pak i riziko narušení stavebních konstrukcí v důsledku vysoké vlhkosti vnitřního prostředí těchto staveb a kondenzace vody na povrchu nebo uvnitř obvodových stěn nebo střešní konstrukce.

C - liší se od kategorie B lepší izolací obvodových konstrukcí, kvalitnějšími okny a úspornější, ale i výrazně dražší vytápěcí soustavou. Pokud není u těchto budov větrání, hrozí rizika uvedená pro kategorii B ve zvýšené míře.

D, E, F - u těchto kategorií je zcela zřejmé, že uvedených parametrů měrné spotřeby nelze dosáhnout bez řízeného větrání s rekuperací tepla odváděného vzduchu. U všech tří kategorií, ale zvláště pak pro kategorie E a F je výhodné spojit řízené větrání s teplovzdušným vytápěním. U těchto budov nehrozí rizika způsobená nadměrnou vlhkostí. Je zde ale riziko opačné. Je to příliš suchý vzduch, v zimním období s relativní vlhkostí pod 30 %. Zvýšené náklady na izolaci obvodových konstrukcí u těchto staveb jsou částečně okamžitě kompenzovány výrazně jednodušším zdrojem tepla a vytápěcí soustavou. Dlouhodobě pak úsporami nákladů za energie.

G - nulový dům zatím nemá praktický význam a nebudeme se jím v tomto článku zabývat

Jaký je podíl jednotlivých kategorií u novostaveb?

Zdálo by se, že většina novostaveb bude vznikat v rámci kategorií D, E, F. Podle měření na jednom bytovém domě ve Frankfurtu n. M., provedeném v topné sezóně 2002/2003, se tento dům (kategorie F s měrnou spotřebou menší než 15 kWh/m².a) prakticky vytápěl jen 11 dní. Kdo by nechtěl v takovém domě bydlet. Zvláště když zvýšení investičních nákladů na stavbu pasivního domu oproti běžné stavbě se odhaduje v rozmezí 5 - 15 % [1].

Odhaduji ale, že pravý opak je pravdou. Ne, že by nikdo v takovém domě nechtěl bydlet, mít stále čerstvý vzduch a platit malé účty za energie. Ale téměř nikdo nechce takový dům stavět. S výjimkou nadšenců, kteří si shání informace kde mohou - stačí si projít diskuze např. na TZB-info Podle údajů ČSÚ bylo v roce 2004 vydáno stavební povolení na 39 944 bytů v rodinných a bytových domech včetně bytů v nebytových prostorech. Oproti např. roku 1994 je to více jak trojnásobek. Kolik z těchto bytů ale bude dokončeno v kategorii A, kolik v B a kolik z nich bude v nízkoenergetickém nebo pasivním standardu kategorií D - F? To samozřejmě nikdo neví, ale mohu zkusit svůj osobní odhad. Podle něj je převážná většina nově stavěných domů v kategorii B, menší část pak v kategorii C. Nízkoenergetických domů jsou desítky, možná několik set, pasivních domů pak jen několik.

Proč se nízkoenergetické a pasivní domy nestaví?

Příčin je samozřejmě více. Prvotní je jistě prostá setrvačnost architektů, projektantů a investorů. Každá nová věc se prosazuje postupně a většinou dlouhodobě. Jen malá skupina odborníků a poučených laiků dnes ví, že každý nový bytový nebo rodinný dům by měl být alespoň nízkoenergetický (50 kWh/m².a), lépe pak pasivní (15 kWh/m².a). A ti, kteří o této možnosti vědí, nebo si ji i prakticky vyzkoušeli často nechápou, proč nejsou všechny novostavby nízkoenergetické. Když se ale na problém podíváme podrobněji, objevíme další důvody, proč se tyto domy nestaví.

• Masivnější výstavba těchto domů je v přímém rozporu se zájmy výrobních a distribučních elektrárenských a distribučních plynárenských společností. Čím méně energie prodají, tím mají menší obrat. Takže buď musí zdražit, nebo se smířit s menším ziskem. A kdopak by se asi chtěl smiřovat?
  
  
• U výrobců a prodejců stavebních hmot, kotlů, tepelných čerpadel, otopných těles a řady dalších komponentů pro stavbu i TZB nejde už o přímý střet zájmů. Mohou svoji nabídku přizpůsobit poptávce. Například doplnit sortiment kotlů o nižší výkonovou řadu a o větrací jednotky, jak už to mnozí udělali. Ale v každém případě bude masivnější snižovat obrat (potažmo zisk) v současně vyráběném a prodávaném sortimentu. Náklady, které je nutné vložit do vývoje nových prvků pro pasivní domy jsou pak dalším ekonomickým negativem. Vývoj, zkoušky, nová výrobní linka a prosazení nového výrobku stojí v dnešní globální konkurenci obrovské peníze.

Chování těchto dvou skupin podnikatelů je tedy logické a předvídatelné. Uvědomují si sice, že vzhledem k postupnému vyčerpávání neobnovitelných zdrojů energie (uhlí, ropa, zemní plyn, uran) a narůstajícím problémům s globálním oteplováním zájem o stavbu nízkoenergetických staveb bude narůstat. Ale čím později dojde ke skutečně masové výstavbě, tím pro ně lépe. Použijí tedy svých finančních prostředků a vlivů pro to, aby růst tohoto zájmu byl co možná nejpomalejší.

Co je ale jen těžko pochopitelné je nezájem vrcholných politiků - poslanců, ministrů a senátorů o prosazení nízkoenergetické výstavby. Mají přece řadu sankčních i motivačních nástrojů jak takovýto směr výstavby nastartovat. Mohou poskytnout průhledně definované a nárokové dotace, daňové úlevy podnikatelům, stavebníkům, městům i obcím. A oni zcela nepochopitelně prosazovali přímotopy, až donedávna poskytovali dotační peníze na plynofikaci každé vesnické pastoušky bez splachovacího záchodu, dotují tepelná čerpadla do kostelů i do milionářských rezidencí, ale nikdy je nenapadlo dotovat, nebo jinak podporovat nízkoenergetickou výstavbu. Přitom jistě mají řadu informací, které k takovému kroku přímo vybízí. Jako příklad stačí uvést zcela čerstvý materiál Ministerstva průmyslu a obchodu. Podle něj za letošní rok vzroste deficit zahraničního obchodu s energetickými komoditami o třetinu.

Zdroj: MPO, [2]

Je asi jen málo zemí, které mají kladnou energetickou bilanci. Jedni uhlí, ropu nebo zemní plyn nemají, druzí je sice ale šetří je pro příští generace a energii kupují. U země, která vyváží značnou část vyrobené elektrické energie ze stále se tenčících zásob uhlí je ale rychle rostoucí deficit dosti napováženou.

Proč se tedy naši poslanci, ministři a senátoři všemožně nesnaží o úspory energií provozovaných budov? Jsem přesvědčen, že jsou pro to jen dvě vysvětlení. Buď jsou naši politici skutečně tak neschopní, nebo jsou dříve zmíněné skupiny podnikatelů tak schopné "své" politiky ovlivnit.

Použité zdroje:

[1] Akad. Arch. Aleš Brotánek, Proč se snažíme o nízkoenergetické stavění, pasivní domy nebo ekodomy, VVI č. 4/2005, ISSN 1210-1389
[2] MPO: Deficit obchodu s energií letos stoupne o třetinu, (http://www.ekolist.cz/zprava.shtml?x=1042648 z 15.12.2005)