Slunce pro památky

Rozmach využití solární energie pro ohřev vody i výrobu elektřiny přináší totiž i do České republiky střety při snaze umístit solární kolektory či fotovoltaické panely na památkově chráněné historické objekty. Dá se očekávat, že s rozvojem solární energetiky bude těchto střetů přibývat. Musí to tak být? Nebo mohou památky a moderní ekologické zdroje energie existovat v symbióze? Dusná atmosféra plná emocí, která panovala od počátku do konce v sále Domu kultury Metropol, jakož i dlouhá bouřlivá diskuse ukázaly, že cesta k dohodě rozhodně nebude jednoduchá.

Základní problém nastolil ve svém úvodním vystoupení Ing. Eduard Sequens z Cally: mnozí lidé si chtějí pořídit solární kolektor či fotovoltaický panel na památkově chráněný objekt a najednou zjistí, že to nebude tak jednoduché.

Karel Merhaut (vlevo) a Eduard Sequens

Mgr. Karel Merhaut z LEA v přednášce nazvané Solární boom v sousedních zemích a aktuality oboru v ČR seznámil přítomné se základy solární energetiky (neuvádím, čtenáři TZB-info znají). Zmínil Litoměřice a Plzeň jako jediné obce u nás, které poskytují místní dotace na instalace solárních systémů. Na rozdíl od státních jsou tyto dotace rychlé, pružné a nárokové. Představil Solární ligu v Německu i u nás jako soutěž, která má za cíl zvýšit zájem lidí o "solárko". Trh se solární termikou roste o 12 % ročně a střety s památkáři jsou běžné všude. "Jinde se ale víc komunikuje, u nás památkáři zamítají kolektory často bez jakéhokoli zdůvodnění," poznamenal na závěr.

Jitka Feit z Univerzity Bamberg v přednášce Způsoby a příklady řešení soužití solárních systémů s památkami v Evropě, zejména v Německu uvedla, jak se s tímto ožehavým problémem vyrovnávají jinde. V Německu je památková péče v kompetenci jednotlivých spolkových zemí - mají tam tedy 16 zákonů na ochranu památek, které odrážejí mentalitu a historii jednotlivých zemí. Naproti tomu v Rakousku, Švýcarsku či Itálii je vždy jeden zákon jako u nás. V Německu ale hodně záleží i na obcích, které mohou mít své vlastní předpisy. "Solární systémy se dostávají vždy do konfliktu s památkáři, protože mění vzhled památky," uvedla Feit. Na druhou stranu ale památkáři vynakládají mnoho peněz na opravu památek před kyselými dešti. Tyto opravy by přitom nebyly potřeba, kdyby atmosféra nebyla tolik znečištěná - a tomu pomáhají právě solární zařízení.

Některé prezentované obrázky působily jako sci-fi: například 296 m² fotovoltaiky na budově Říšského sněmu (v historickém centru Berlína je Solární vládní čtvrť s pěti velkými solárními systémy). Nebo kostel v Burgwalde (Duryňsko) s celou střechou pokrytou "solárními taškami". To by podle Jitky Feit mohla být jedna z kompromisních cest, ale tyto tašky jsou zatím dražší než běžné fotovoltaické panely. Podle ní patří solárko k běžnému vybavení budov stejně jako garáž, koupelna či anténa, kde se kompromisu s památkáři daří dosáhnout.

Německo podporuje OZE, ale i tam dochází někdy v souvislosti s památkami k dramatickým situacím. Příklad: občan Karl Heinz Asser z obce Ettlingen v Bádensku si instaloval fotovoltaiku na svůj dům v sousedství památkově chráněného kostela. V obci měli vyhlášku, podle níž na fototermické kolektory není třeba povolení. Vyhláška pocházela z doby, kdy ještě o fotovoltaice nikdo nic nevěděl, a pan Asser dospěl k názoru, že ani na instalaci fotovoltaického systému nepotřebuje povolení. Dostal ale dopis od starosty, ať moduly odstraní, protože působí cizorodě. Následovaly tahanice, soudy, petice a nakonec i sbírky na jeho podporu. Až nakonec se dostavil na místo i zemský hejtman a divil se, kvůli čemu se celý spor děje. Nakonec starosta ustoupil a rozhodl se změnit místní předpis.

V Německu solární instalace velmi podporuje církev, což pomáhá, protože je tam více než polovina věřících. A na webových stránkách farností se vysvětluje i význam fotovoltaiky. "Na solární instalace si nejprve oko musí zvyknout a musí o nich lidé něco vědět, jinak se na to dívají nedůvěřivě jako kdysi naši předci na nové stroje," říká Jitka Feit.

Jan Pokorný

Ing. Vladimír Kučeravý a RNDr. Jan Pokorný z Třeboňského inovačního centra seznámili přítomné s příkladem řešení konkrétní solární instalace na památkově chráněném renesančním domě v Jindřichově Hradci.

Jde o krásný renesanční dům se sgrafity, jehož majitelem je Dr. Pokorný, známý biolog a ekolog. Pět kolektorů Heliostar pro přípravu TUV a přitápění jednoho z bytů je umístěno ve dvoře, skryto vnějším pohledům, viditelné pouze z okolních bytů. Vzhledem k tomu, že jde o památkovou rezervaci, ale nezískal od památkářů povolení k instalaci. Proto dal kolektory nainstalovat načerno a souhlas jednoho z památkářů získal teprve dodatečně. Tento postup a jeho veřejná prezentace ale velmi rozčílil Janu Vozábalovou, vedoucí odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Krajského úřadu Jihočeského kraje. "Tento postup je protizákonný, v památkové péči nelze nic povolit dodatečně. Památkáři nedoporučují, památkáři rozhodují," prohlásila. Řízení památkové péče je totiž zcela samostatné a předchází stavebnímu řízení. Dr. Pokorný namítl, že se zabývá životním prostředím a chce pro něj něco udělat. "Zákon působí špatně, dát kolektor na střechu je hereze, běžným postupem tam vůbec nejde dát." Na to pí Vozábalová celkem logicky argumentovala, že zákon platí pro každého a je třeba ho ctít. Zdůraznila, proti umístění kolektorů u Dr. Pokorného nemají námitek, protože opravdu nejsou vidět, což je ale v památkové rezervaci velmi vzácná výjimka. Vadí jim ovšem způsob, jakým byly instalovány. Až na kolektory ovšem památkáři vesměs oceňovali, jak vzorně se Dr. Pokorný o svůj dům stará.

Jana Vozábalová

Ve svém vlastním vystoupení Pohledy památkové péče vysvětlila Jana Vozábalová, jak se na instalace solárních zařízení dívají samotní památkáři. "Všichni uznávají nutnost chránit přírodu, ale o památkové péči už mnoho lidí přesvědčeno není. Přitom pokácený strom vyroste znovu, ale gotickou zeď už nikdy nikdo nepostaví. Památky jsou promlouvající svědci věků," apelovala J. Vozábalová. Poté vymezila zcela jasné hranice: na domě, který je nemovitou kulturní památkou, nelze solární zařízení umístit - až na vzácné výjimky, jaké představuje případ Dr. Pokorného. V památkových rezervacích je umisťovat rovněž nejde - ve vesnických vůbec ne, protože jsou malé, v městských snad jen výjimečně na zemi, kde nebudou vidět. "Památková péče nechce, aby se naše mínění kamkoli posouvalo!" prohlásila nekompromisně. "Jestliže si zvykneme na to, že na střechách památek je fotovoltaika, tak už nebudeme vůbec vědět, jak vypadaly původně."

V památkových zónách je podle ní situace trochu odlišná, tam by se občas daly dát, pokud nebudou vidět. Zdůraznila ale, že je i tam chráněné úplně vše, včetně pohledů na zónu zvnějšku. V krajinných památkových zónách lze možnost jejich instalace naopak úplně vyloučit. V ochranných pásmech je lze občas povolit, pokud nebudou vidět. Dále objasnila, že u všeho, co je chráněné, jsou požadovány původní materiály, nevyhoví tedy ani fotovoltaické střešní tašky. Kolektory, které by byly vidět, by poškodily obraz "střešní krajiny".

Ing. Bohuslav Mičán z Národního památkového ústavu, územní pracoviště České Budějovice, zdůraznil, že památkáři nemají nic proti solárním zařízením. "Nechceme jen, aby se umisťovaly v některých místech. I ze zahraničí jsme nabádáni, ať si své památky nezkazíme, protože v Británii i jinde už k tomu došlo." Podotkl, že památkářské instituce jsou zřízeny jako ochrana proti nekalým praktikám některých vlastníků. Po vystoupení památkářů zůstali "soláristé" poněkud zaraženi, protože začalo být jasné, že hledat za těchto podmínek kompromis bude těžké.

Jiří Landa, místostarosta Litoměřic, uvedl příklady řešení v městské památkové rezervaci v Litoměřicích. V Litoměřicích došlo v 90. letech k masivní plynofikaci (90 % domácností). Po zdražení plynu ale chtěli mnozí občané vrátit dotace na pořízení plynu a topit zase uhlím. Komise životního prostředí proto začala od roku 2000 podporovat instalace solárních kolektorů, tepelných čerpadel a zateplování. Tento přístup slaví úspěch, dotace ve výši 10 - 20 000 Kč vedly k nárůstu instalací kolektorů na přípravu TUV. Dnes jich mají Litoměřice již 350 m² a na odboru leží dalších 50 žádostí. "Mnoho lidí, kteří chtěli uhlí, se nakonec obrátilo na slunce," řekl Landa. Velkým problémem je ale to, že je centrum památkovou rezervací. Mnoho zájemců tak nezískalo povolení památkářů. Někdy se podařilo najít takové umístění, kde kolektory nejsou vidět, nebo je bylo možné vymístit mimo rezervaci.

Jitka Feit a Tomáš Hájek

Zajímavý referát Nová "krajina střech" ve městech i na venkově? přednesl Mgr. phil. MUDr. Tomáš Hájek, PhD., poradce ministra životního prostředí a člen české komise pro UNESCO.

"Ochrana životního prostředí a ochrana kulturního dědictví jsou v této době menšinovými veřejnými zájmy. Proto musí spolupracovat, jsou ke spolupráci přímo odsouzeny" řekl Dr. Hájek. "Nejdou proti sobě, jsou tam mosty, jen se po nich musíme naučit chodit a žít v symbióze." Zdůraznil, že se oboje vyvinulo ze stejného preromantického základu a po celé 19. století šlo spolu. Teprve ve 20. století se ochrana památek a životního prostředí oddělila (ale třeba v Itálii jsou dodnes propojeny). Velký rozdíl je ovšem v tom, že památková péče je zabarvena velmi regionálně, v každé zemi vznikla jinak a její zkušenosti jsou nepřenosné. Naproti tomu životní prostředí je vždy globální. To je důvod, proč se tyto veřejné zájmy občas míjejí.

Dnes se v oblasti památkové péče zdůrazňuje autenticita, ale byla i jiná období, protože památková péče není uzavřená disciplína, naopak je a musí zůstat otevřená. "Jestliže zde máme skleníkový efekt, zdražování energií a návrat k uhlí, tak by na to památková péče reagovat měla," upozorňuje Dr. Hájek.

Co se týče otázky viditelnosti panelů, má jasno: "Zdeněk Wirth, který založil památkovou péči za první republiky a je autorem prvního památkového zákona z 50. let, říkal: jakýkoli doplněk porušené památky má být viditelně oddělen od zbytku památky". Není tedy dovoleno kašírovat památky proti historické pravdě. "Dáme-li na střechu viditelně odlišný solární panel, pak se ve smyslu Wirthově nedopouštíme jediného prohřešku proti základním axiomům památkové péče: tj. nechat památku žít, využít ji a nelhat. Modul je zřetelně oddělen, není součástí památky, lze ho sejmout. Neporušuje z památky nic - hmotu, tvar, ornament, půdorys. Pouze opticky přibyl nový předmět. Odlišený, pravdomluvný, který si na nic nehraje, on tu pouze sbírá energii." Střešní tašky s fotovoltaickým nátěrem jsou daleko větší problém, protože předstírají.

Dr. Hájek navrhuje, aby si památkáři a ochrana přírody zkusili najít meze vzájemné tolerance na objektech jako jsou venkovské kostelíky, zemanské tvrze a podobné objekty, kterých je v naší krajině hodně a přitom zdaleka ne všechny jsou chráněny. Pak teprve by se mohlo přejít do památkových zón a rezervací.

Z následné diskuse vybírám jen některé nejzajímavější názory:

Anténa na střeše statku v Holašovicích nevadí, ani když je viditelná z návsi ...

Jaroslava Brožová, Jihočeské matky: Památky ctí mnoho ekologů jako součást krajinného rázu a památkáře jsme vždy vnímali jako naše spojence. Jsou věci, na které by si lidské oči zvykat neměly. Škoda, že památky nemají proces analogický hodnocení vlivů na životní prostředí (EIA).

Architekt Aleš Brotánek: Jsem uživatel kostela jako katolík. Ale kostel je skoro nepoužitelný, protože se nedá vytopit. Střecha má přitom ideální orientaci a dala by se využít k instalaci kolektorů. Památkáři nám je ale nechtějí dovolit. Máme si tedy raději postavit pastorační centrum jinde a nechat starost o kostel státu? Ing. Mičán odpověděl, že jsou i jiné možnosti, jak kostel vytopit, např. plynem. Na památky ale kolektory nepatří.

Kolektory vadí, i když jsou na zemi, mimo centrum
a nejsou vidět odnikud

Dr. Tomáš Hájek uvedl, že památkový zákon je z roku 1987, ale je novelizován a navíc bylo vydáno mnoho rozhodnutí Ústavního soudu, která posouvají práva vlastníků tak, že dnes už vlastně nikdo neví, kde tato práva jsou. Největším problémem ale podle něj není památkový zákon, ale příliš centralizovaná památková péče. Kraje požadují zrušení Národního památkového ústavu. "Krajská památková péče je stejně legitimní jako státní památková péče."

Ing. Eduard Sequens připomněl, že se často proti solárním panelům argumentuje tím, že ruší krajinný ráz či letecký pohled. Dr. Hájek opáčil, že nejsou jednotné názory na to, zda krajinný ráz zahrnuje i intravilán. Pohled z letadla (kterým se argumentovalo např. u velké instalace solárních kolektorů na Arcibiskupském gymnáziu v Praze 2) pak není vůbec pohled z lidské proporce a pojem krajinný ráz se na něj nedá vůbec aplikovat.

Ing. Karel Srdečný, energetický poradce, řekl: "Po dnešním semináři mám pro spoustu lidí, kteří bydlí v památkově chráněných objektech a chtějí šetřit energií, špatnou zprávu: nemůžete dělat nic. Před týdnem jsem byl na semináři o zateplování a tam památkáři řekli, že se památky nedají zateplovat. Z dnešního semináře plyne, že se na ně nedá ani instalovat soláro. Takže majitelé budou platit obrovské částky za vytápění, ale přitom by mohli platit málo a zbytek dát na údržbu památky." Ing. Mičán namítl, že nejsou proti ekologickým energetickým systémům, je ale nutné vybrat takové, které památky unesou - např. tepelná čerpadla.

Dr. Jan Pokorný podotkl: "Nejde o to, že bych topení nezaplatil. Je to věc stylu. Nechci přispívat ke skleníkovému efektu. Památka pamatuje stovky let dozadu, ale já chci uvažovat 50 let dopředu."

Jana Vozábalová: Jsou oblasti jako Holašovice, tedy vesnická památková rezervace a navíc lokalita UNESCO, kde už dopředu víme, že kolektory nepovolíme ani náhodou. Vůbec se tím nemusí nikdo zabývat a utrácet peníze. Pak jsou věci k diskusi a pak takové, kde solární panely povolit jde. Nejde ale za památkářem přijít, až když má investor vyjednanou dotaci, a povolení instalace vymáhat. Sdělením, že v Holašovicích už jsou kolektory nainstalované, byli památkáři vesměs zjevně zaskočeni. Jsou tam načerno. Uvidíme, jak dlouho vydrží.