Navrhování vzduchotechnických jednotek s ohledem na ekonomickou návratnost

Pro účely tohoto příspěvku bylo zvoleno porovnání 3 typů jednotek:

a) přívodní a odvodní jednotka

Pro jednotky bylo provedeno vzájemné srovnání pro následující podmínky:
Zimní výpočtová teplota -12 °C, vnitřní teplota větraného prostoru 22 °C, délka topné sezóny 233 dní, průměrná teplota v topné sezóně: 5,13 °C (údaje pro Prahu). Jako další parametry byly použity: diskontní sazba 9 %, cena elektřiny 2,69 Kč/kWh (sazba C2+N), cena topné energie 0,754 Kč/kWh (plyn velkoodběr). Ostatní náklady spojené se vzduchotechnikou - potrubí, koncové elementy, měření a regulace, montáž atd. jsou uvažovány za shodné pro všechny varianty, a proto nejsou v porovnání uvažovány.

Pro srovnání byly vybrány jednotky se stejnými funkčními parametry (dopravované množství vzduchu 5000 m³/h, externí tlak 350 Pa, teplota přiváděného vzduchu 22 °C). Což odpovídá velikosti jednotky používané například pro středně velké restaurace nebo menší kancelářské budovy. U těchto jednotek byly sledovány následující parametry:

Výsledky porovnání celkových nákladů (NPV) jsou vyneseny do grafu pro 3 různé doby provozu vzduchotechniky 8 hodin (1 směna), 12 hodin a 24 hodin denně (nepřetržitý provoz).

Z grafu plynou následující poznatky:

Doba využití vzduchotechniky velmi významně ovlivňuje celkové náklady a ekonomický efekt zvolené varianty, neovlivňuje však pořadí výhodnosti variant. Při dané velikosti jednotek je z krátkodobého hlediska nejvýhodnější upřednostnit nejlevnější variantu bez rekuperace. Avšak již velmi brzy se ekonomicky prosadí varianta s rekuperací tepla.

Při horizontu rozhodování 5 let jsou varianty při 8 hodinovém využití srovnatelné. Při využití zařízení 12 hodin denně je doba návratnosti cca 2 roky a při nepřetržitém provozu dokonce kolem 1 roku.

Pokud bychom Variantu A brali jako základní řešení, vynucené daným projektovým řešením budovy a jejího provozu, můžeme na Varianty B a C pohlížet jako na variantní investiční akce, kde se ptáme, jaký výnos získáme z peněz investovaných navíc oproti základní variantě, t.j. o kolik méně zaplatíme na provozu.

Vnitřní výnosové procento (IRR) této dodatečné investice do zvýšení jakosti technologie je při pětiletém porovnávacím období uvedeno v následující tabulce:

Častým jevem při praktické realizaci je snaha realizačních firem (ale někdy i investorů) minimalizovat pouze investiční náklady. (Například jedná-li se o nájemní budovy.) Z výše uvedeného příkladu vyplývá, že takováto strategie není zdaleka nejvýhodnější a že se vyplatí, pokud možno ještě v projektové fázi řešení, provést ekonomické srovnání použitých technologií.

Pokud má investor dlouhodobě zajištěný provoz budovy, zvláště při nepřetržitém využití, ukazuje se investice do zařízení s vyšší technickou úrovní jako velmi výhodná a to do té míry, že se vyplatí při nedostatku vlastních prostředků pokusit se získat na dodatečnou investici třeba i cizí kapitál formou úvěru.

Přestože nelze z uvedeného příkladu zobecňovat pořadí výhodnosti jednotlivých variant (investiční náklady nejsou přímo úměrné velikosti jednotky), je vidět, že správně zvolená sestava jednotky může v konečném důsledku ušetřit značné množství peněz.

V konkrétním případě bude o pořadí jednotlivých variant rozhodovat konkrétní zadání - průtok vzduchu a celá koncepce vzduchotechniky, ceny elektrické a tepelné energie a míra využití zařízení.