Jsou energetické úspory v podnikatelské sféře žádané aneb jak k nim nejefektivněji motivovat?

Tuto otázku si kladu vždy, když se snažím v podnikatelské sféře uplatnit patent zásadních energetických úspor vyplývajících z nízkoteplotního způsobu vytápění budov, který byl oceněn hlavní cenou soutěže o energeticky úsporný projekt roku 2004 v kategorii "Energeticky efektivní územní systém", kterou vypisuje každoročně MPO. Smyslem této úvahy není popis technického řešení tohoto systému, ten je veřejně přístupný pod výše uvedeným odkazem včetně ekonomického vyhodnocení a probíhající diskuze, ale obecný pohled na možnosti praktického uplatnění reálných energetických úspor v podnikatelské sféře.

Je zájem o praktickou realizaci energetických úspor?

Pokud na položenou otázku budeme odpovídat z celospolečenského pohledu, tak odpověď je jednoznačná - ano. Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu nás přímo zavazuje ke snížení emisí skleníkových plynů rámcově do r. 2012 o 8 % v porovnání se stavem v r. 1990. Je-li znečištění ovzduší vyjádřeno množstvím skleníkových plynů cca 89 mil. t CO₂/rok, což převedeno na energetický ekvivalent odpovídá 75 mil. MWh/rok, které uniká do ovzduší. Vezmeme-li z této hodnoty 8 % tj. 6 mil. MWh/rok hodnoty, o kterou má naše republika během 6-ti let snížit naši energetickou náročnost výroby, tedy každým rokem "odstavit" zdroj znečištění o velikosti cca 114 MW při zachované produkci HDP (tento požadavek nebude splněn pouhým odstavením nebo uzavřením energeticky náročných provozů, ale je podmíněn nutným zvýšením produktivity práce). Podílí-li se průmyslová výroba vytvářející HDP na tomto celkovém znečištění cca 61 %, potom v rámci Kjótského protokolu jsme se zavázali ročně snížit nutný instalovaný energetický výkon k dosažení stejného objemu HDP o 70 MW. Tento požadavek doby je možno naplnit jedině investicemi do nových účinných technologií.

Při pohledu podnikatelských subjektů na výše položenou otázku není odpověď tak jednoznačná, jak by se na první pohled zdálo. Totiž veškeré ekonomické ukazatele firem včetně jejich zisku podnikajících v resortu energetiky se odvíjí od objemu jimi "spravované" energie. Jinými slovy, čím větší budou tyto objemy, tím větší zisky si rozdělují. Energetické úspory spojené s novými investicemi a dalšími výdaji snižujícími tento okamžitý zisk nejsou z pohledu energetických firem žádoucí.

Z pohledu občana jako spotřebitele energie je bytostný zájem na energetických úsporách (jak z pohledu znečištění ovzduší, tak samotných úspor a z toho plynoucích ekonomických výhod). Občané však obvykle nedisponují dostatkem kumulovaných finančních prostředků na realizaci těchto úspor (i když v konečném součtu tyto investice zaplatí). Energetické podnikatelské subjekty k zavádění energetických úspor zase nic nemotivuje a své zisky dostanou i bez těchto investic.

Tedy pro konečného spotřebitele je to nezáviděníhodná situace. Rád by na výdajích za energie ušetřil nebo alespoň situaci stabilizoval, ale nemá prostředky (finanční, ekonomické a rozhodovací). Myslím si, že otázka energetických úspor je otázkou pro nejvyšší státní rozhodovací orgány. Nejenom úsporná energetická řešení dotovat ze státního rozpočtu, ale vytvořit podnikatelské klima s maximálním zjednodušením úředních projednávání při poskytování dlouhodobých investičních úvěrů se státní zárukou na ekonomické energetické úspory (to jsou takové úspory, které se minimálně za dobu své životnosti zaplatí).

Jestliže je stát ochoten "věnovat" ze státního rozpočtu finanční prostředky na dotace na obnovitelné zdroje energie a na úsporné energetické projekty, které nejsou schopny se svým ekonomickým efektem zaplatit, tak o co efektivnější by byly prostředky ze státního rozpočtu poskytnuté na investice do ekonomických energetických úspor, které se opět do státního rozpočtu za dobu návratnosti financované investice vrátí. Tato doba je při současných cenách energií delší, než požadovaná ekonomická návratnost podnikatelské sféry. Návratnost ekonomických energetických úspor se však se vzrůstající cenou energií neustále zkracuje. Ale tato skutečnost znamená, že by energetické úspory měly být programově předmětem státní energetické politiky a podložené i tomu odpovídajícími finančními prostředky státního rozpočtu. Vždyť investice do energeticky úsporných opatření vázaná na občanskou spotřebu je tou nejbezpečnější investicí s vysokou zárukou návratnosti vložených prostředků.

Velice zajímavá a motivující je myšlenka snížené či nulové sazby DPH při dodržení max. povolené energetické spotřeby objektu. Snížená sazba by se mohla uplatnit již při výstavbě a po realizaci díla by se zkontrolovalo, na základě měření spotřeby primární energie podle jednoznačně definované metodiky, zda deklarované energetické úspory jsou v relaci skutečné energetické spotřeby, popřípadě by se přiznala odstupňovaná sazba DPH zpětně.

Energetické společnosti lze jen těžko motivovat k využívání energetických zdrojů šetrných k životnímu prostředí a klimatu. Jedním z nástrojů má být systém obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Marně ovšem hledám možnosti motivace k investicím, které povedou k úsporám a snížení množství odebírané energie a nejsem si jist, zda novodobé "emisní odpustky" - tak bych nazval obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů - vytvářejí prostor pro lokální snižování energetické zátěže s následným snižováním emisí skleníkových plynů. Nadnárodní koncerny, ale i náš ČEZ zahrnou tento nákup povolenek do nákladů na výrobu energie a my všichni to zase zpětně zaplatíme v ceně této energie.

Je tedy na nás všech, na malých a středních firmách, na občanech jako konečných spotřebitelích energií, abychom se všichni aktivně o možné ekonomické energetické úspory zajímali a aktivně k nim přistupovali a společně vytvořili optimální ekonomicko-podnikatelské klima v této náročné práci.