Uplatnění dřeva ve výstavních pavilonech na EXPO 2015

Úvod

Obr. 1 Dřevěná terasa u bazénu českého pavilonu oceněného bronzovou medailí

Světové výstavy jsou pojmem, který se jen tak nevytratí. Lidé se na nich setkávají již od poloviny 19. století a dá se říci, že alespoň jednu by měl člověk za svůj život absolvovat. První příležitost k tomu byla v roce 1851 v Londýně, když od Josepha Paxtona na ní zazářil Křišťálový palác. V následujících letech se při pořádání pravidelně střídala Paříž s Londýnem. Teprve v roce 1873 akce zavítala do Vídně a za další tři roky jí náruč otevřela Filadelfie, první město v zámoří. Světová výstava dala vzniknout mimořádným objektům. Například v roce 1889, původně jen na dobu dvaceti let, byla vybudována provizorní věž konstruktéra Gustava Eiffela. [1] Obyvatelé si ji však natolik oblíbili, že zůstala stálou dominantou a symbolem města. Ve francouzské metropoli zažili naši předkové nadmíru úspěšnou účast v roce 1937. Dvě Velké ceny, Zlatou medaili za architekturu a pochvalu od slavného Le Corbusiera tehdy sklidil pavilon Jaromíra Krejcara, který spolu se Zdeňkem Kejřem, Bohumilem Soumarem a designérem Ladislavem Sutnarem vytvořili stavbu považovanou za avantgardní dílo a předchůdce stylu high-tech. [2] Skvělá byla československá účast v roce 1958 v Bruselu, kdy expozice získala nejvyšší cenu – Zlatou hvězdu a pavilon architektů Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného byl vyhlášen jako nejlepší. Zdařilá byla také československá expozice s pavilonem Miroslava Řepy a Vladimíra Pýchy v roce 1967 v Montrealu. Čeští architekti Aleš Jenček, Vladimír Palla a Viktor Rudiš zaznamenali úspěch v roce 1970 v Ósace, když jejich pavilon získal jednu ze tří cen. Od té doby se ceny za architekturu českým tvůrcům vyhýbaly. Teprve na EXPO 2015 v Miláně získal český pavilon Ondřeje Chybíka a Michala Krištofa ocenění, obr. 1. Mezinárodní úřad pro výstavy a mezinárodní odborná porota mu udělily bronzovou medaili za architekturu. [3] Za 6 měsíců přišlo do českého pavilonu přes dva a půl milionu návštěvníků. Pavilon EXPO 2015 tak navázal na československé úspěchy z roku 1958 a 1970. Dřevo se na něm uplatnilo na ploše parteru v blízkosti venkovního bazénu.

Charakteristika EXPO 2015

Světová výstava EXPO 2015, která se od května do října 2015 konala v Miláně, nesla název „Potraviny pro planetu, energie pro život“. Výstavišti bylo dáno k dispozici území rozkládající se na ploše 110 hektarů. Jeho urbanistický projekt zpracovali světově uznávaní odborníci, v jejichž řadách našli účast například Stefano Boeri, Ricky Burdett nebo Jacques Herzog. Navrženému konceptu dominovaly dvě hlavní vzájemně kolmé komunikační osy, analogické ulicím Decumano a Cardo, známých z antických měst starého Říma. Kolem nich vznikly stavební parcely poskytnuté zúčastněným vystavovatelům k vybudování pavilonů.

Téma se propsalo jak do obsahové náplně vystavovaných exponátů, tak také do struktur stavebních konstrukcí, které pavilony tvořily. Velká část z nich byla koncipována s využitím přírodních stavebních materiálů, z nichž dominantní úlohu sehrálo dřevo, v řadě objektů doplněné o další přírodní suroviny. Tvůrčí ideou mnoha pavilonu byla příroda, resp. děje, které se v otevřené nebo kulturní krajině uskutečňují a mohou být pro jednotlivé země považovány za charakteristické.

Obr. 2 Strom života ze dřeva a oceli, jeden ze symbolů EXPO 2015

Autoři řady národních pavilonů, kterých bylo 55, se nespokojili s tím, aby dřevo sehrálo pouze doplňkovou roli. Mělo roli konstrukčního materiálu zabezpečujícího stabilitu. Vedle nich se v mnohých nacházely obnovitelné stavební materiály anebo konstrukce, které symbolizovaly zemi jejich původu. V nezanedbatelné míře bylo z hlediska hodnocení jejich ekologické přívětivosti, vyjádřené šířkou uhlíkové stopy, spolu se dřevem použito dalších přírodních materiálů, popř. živá vegetace. Zeleň se uplatnila jak na obvodových pláštích, tak i v interiérech. Nejčastěji na střechách a vnějších stěnách. Charakterizovala např. pavilon USA a Běloruska. Největší ozeleněnou plochu poskytl pavilon Izraele, s rostlinami osázených na stěně dlouhé 70 m a vysoké 12 m. V průběhu trvání výstavy se díky různým stádiím růstu, vegetace proměňovala. Je dokonce možno konstatovat, že pavilony samotné bylo možno vnímat jako exponáty, které reprezentovaly jednotlivé země. Nosné konstrukce a dřevěné zvláště, zřetelně vstoupily do architektonického výrazu mnoha pavilonů. Vedle těch, které budou dále podrobněji popsány, to bylo u pavilonů Belgie, Irska, Litvy, Maďarska, Švýcarska, nebo Thajska. Návštěvníci si mohli odnést poznatek, že dřevo a další přírodní materiály nejsou na okraji pozornosti architektů, ale skýtají nepřebernou škálu tvůrčích možností.

Symbolem výstaviště byly tři objekty, z nichž u dvou se uplatnilo dřevo. Hned u vstupu to byl velký pavilon s označením „Zero“ (nula), zaměřený na vývoj lidstva a jeho kontext s přírodou. Před pavilonem EU stál do vodní plochy zasazený „Strom života“. Byla to monumentální 37 metrů vysoká konstrukce z kovu a dřeva s průměrem 25 metrů, u které se za soumraku a v noci konala velkolepá světelná představení, obr. 2. Třetí byl architektonicky i stavebně zajímavý italský pavilon s monolitickou nosnou konstrukcí a fasádou se zavěšeným prefabrikovaným železobetonem.

Pavilony s konstrukčním materiálem ze dřeva

Obr. 3 Pavilon Ázerbájdžánu, na fasádách linie dřevěných lamel symbolizujících stepní vítr

U ázerbájdžánského pavilonu, který byl podle návrhu italských architektů z ateliéru Simmetrico postaven na ploše 1800 m², se na obvodovém plášti objevily dlouhé zvlněné linie dřevěných lamel kombinované s kovem a sklem, obr. 3. Představovaly otevřenou krajinu, pro kterou je charakteristický vítr. Také symbolicky vyjádřily kulturní a kreativní toky, které se v minulosti zemí přehnaly. Na fasádě plnily funkci pevných slunolamů, které přispívaly k zajištění prostředí uvnitř pavilonu.

Použití dřeva bylo velmi dobře zřetelné také u čínského pavilonu s názvem „Země naděje“. Měl výstavní plochu 4590 m². V rámci jeho výstavby se uplatnily dřevěné lepené nosné konstrukce, bambusové střešní panely a pšeničná sláma. Architekt Yichen Lu ze studia Link-Arc, které sídlí v New Yorku, kladl důraz na zážitek, plynoucí ze samotného prostoru. Segmenty dřevěné konstrukce použité pro zastřešení představovaly symbiózu velkého města a zvlněné čínské přírody, obr. 4 a 5. Objekt představil Čínu jako zemi naděje, ve které se potkávají města s přírodou. Byl pojat jako rozkvetlé pole, které se od vchodu táhne celým interiérem pavilonu. Dosáhlo se toho s podporou sofistikovaného, počítačově řízeného světelného systému, měnícím v rozlehlém výstavním prostoru barvy. V dispozici byly uplatněny interaktivních instalace, které představily 40 různých geografických oblastí, které tuto velkou zemi charakterizovaly.

Obr. 4 Čínský pavilon se střechou z lepeného dřeva a stíněním bambusovými rohožemi

Obr. 5 Interiér čínského pavilonu s dřevěnou zvlněnou střechou a světelným polem

Snadnou a rychlou montáž, demontáž a novou instalaci umožnil i francouzský pavilon s půdorysnou plochou 3592 m². Navrhl jej tým architektů z ateliéru XTU, které vedli Anouk Legendre a Nicolas Desmazières. Představoval nové trendy používané ve Francii v oblasti dřevostaveb, obr. 6 a 7, s využitím lepených konstrukcí z modřínového a smrkového dřeva. Vlastnosti materiálu dovolily zastřešit členitý půdorys na poměrně velká rozpětí bez nutností vložení vnitřních podpor. Dimenze a tvary dřevěných nosných i nenosných konstrukcí se optimalizovaly pomocí matematického modelování a následně experimentálně verifikovaly v laboratoři. Vyrobeny byly přesnou technologií řízenou digitálním robotem. Jistě zajímavá byla myšlenka, která díky dřevěnému materiálu, umožnila při pohledu ke stropu vnímat zvlněnou krajinu. Suché zavěšené plodiny pak vytvářely barevná políčka, jejichž prostřednictvím se návštěvníci mohli vnořit do francouzské přírody. Pavilon byl zároveň sýpkou a stodolou, katedrálou i kaplí, dílnou i laboratoří.

Obr. 6 Zahrada v blízkosti francouzského pavilonu vybudovaného z lepených lamel

Obr. 7 Plody z francouzských polí zavěšené mezi liniemi dřevěné nosné stropní konstrukce

Obr. 8 Pavilon Chile z dřevěných příhradových vazníků; pavilon byl oceněný stříbrnou medailí

Vynikající příklad uplatnění dřeva v nosné i nenosné konstrukci a při výrobě mobiliáře, vždy s kvalitními detaily, poskytl chilský pavilon s výstavní plochou 1910 m², obr. 8. Architekt Cristian Undurraga vyšel z ideje stavby mostu ve tvaru hranolu se stěnami z příhradových vazníků. Použil k tomu domácí vrstvené smrkové dřevo spojené jen minimem kovových prvků. Konstrukce byla postavena na šesti podporách vytvořených tříramennými ocelovými sloupy. Vznikla tak uvolněná dispozice s vizuální a komunikační prostupností. Pavilon splnil princip mobility, což spočívalo v jeho jednoduché výrobě, transportu na místo expozice a posléze návratu do Chile, kde se očekává jeho další využití. Představil rozmanitost ekosystémů jihoamerické země, od pouště Atacama po Patagonii, od zelených údolí centrální části země po ostrovy, pouště, řeky, údolí a hory. Stal se manifestem chilské přírody, ve které na rozdíl od jiných jihoamerických zemí dochází k rozšiřování lesa a ochraně zdrojů vody.

Jednu z největších ploch velikosti 4170 m² měl pavilon japonský, postavený podle projektu architekta Atsushi Kitagawary. Tvořila jej podélná dispozice se širokým vstupem, který je charakteristický pro japonské chrámy. Japonci postavili do centra pozornosti návštěvníků dřevo a bambus, materiály, které aktivují všech pět lidských smyslů. Základem budovy byl trojrozměrný dřevěný rošt, vytvořený podle vzoru tradičních stavebních technik používaných již v 7. století v buddhistickém chrámu Horyuji, obr. 9 a 10. Tvořily jej elementy vyřezávané ze dřeva a důmyslně sestavené pomocí zámků bez aplikace kovových spojovacích prvků. Tato technika je závislá na existenci obnovitelné suroviny, vyžaduje soustavnou péči, trvalou ochranu a vykazuje odolnost vůči účinkům zemětřesení. Pavilon reprezentoval lotosový květ a specifická technika intenzivně obdělávané zemědělské půdy nazývaná satoyama, s rýžovými poli, která organicky zapadají do přírodního prostředí. Pro pěstování rýže je klíčovým zdrojem čistá voda proudící z okolních hor. Bylo tak prezentováno, že zdroj obživy, který poskytují obdělávaná rýžová pole, sehrávají v Japonsku zásadní roli v kontinuální vitalitě pestrých, živých a stabilních ekosystémů.

Obr. 9 Dřevěná stěna japonského pavilonu vytvořená tradiční technikou ve tvaru roštu

Obr. 10 Detail vnější stěny japonského pavilonu s roštovou konstrukcí

Pozoruhodný byl pavilon Malajsie. Architekti Hijjas Kasturi Associates mu vtiskli tvar čtyř obřích semen nalezených v deštných pralesech, obr. 11 a 12. S půdorysnou plochou 2047 m² byl postaven výhradně z malajského dřeva. Z něj vzniklé sférické plochy se formovaly z lamel složených do trojúhelníků, spojených viditelnými styčníkovými plechy. Prostorově uspořádaná konstrukce umožnila zastřešit expozici bez potřeby vnitřních podpor.

Obr. 11 Vstup do malajského pavilonu ve tvaru čtyř semen vytvořených ze sestavy trojúhelníků

Obr. 12 Malajský pavilon vytvořený kompozicí čtyř sférických těles

Návrh pavilonu Polska, s plochou 2370 m² pocházel z ateliéru 2pm Architekci. Země se jím prezentovala jako významný evropský producent ovoce, především jablek. Stylizované bedničky, do kterých se plody ukládají, tvořily fasádu celého pavilonu, obr. 13. Jeho zřetelnou součástí byla intenzivní zelená střecha ohraničená zrcadlovými plochami, které prostor střešního sadu opticky zvětšily a dávaly mu pocity nekonečné volnosti a svobody, obr. 14.

Obr. 13 Obvodový plášť polského pavilonu stylizovaný do tvaru přepravek (bedniček) na uložení ovoce

Obr. 14 Intenzivní zeleň vymezená zrcadlovými plochami na střeše polského pavilonu

Zajímavým počinem byl pavilon Rakouska s plochou 560 m², postavený podle návrhu team.breathe.austria vedený Klausem Loenhartem. Rakušané si všímali toho, že jednou z důležitých součástí životního prostředí je vzduch. Pavilon, ve kterém absentovala střecha, měl dřevěný obvodový plášť, obr. 15. Stal se velkou laboratoří, která poskytla příležitost ke sledování interakce biotopu živých rostlin s vnějším velkoměstským prostředím Milána. Vnitřní prostor byl poměrně hustě osázen vegetací, kterou v několika vegetačních patrech tvořilo 12 lesních ekotypů, obr. 16. Zastoupily je mechy, keře a stromy vysoké až 12 m. Proces ochlazování prostoru byl aktivován evapotranspirací – odpařováním vody z půdy, vodní plochy a z povrchu živočichů a rostlin. Pomocí trysek došlo k vytváření mlhy, jejíž kapičky ulpěly na vegetaci s plochou přibližně 43 000 m². V poměrně teplém klimatu severní Itálie se v pavilonu podařilo i v letním období vytvořit příjemně chladné prostředí se svěží atmosférou, v níž bez potřeby konvenční klimatizace byla teplota o 5 až 7 °C nižší než ve venkovním prostředí. Produkce kyslíku dosáhla 62,5 kg/h, což v přepočtu odpovídalo volnému lesu s výměrou 3 ha. To stačilo pro pokrytí potřeb 1800 návštěvníků, kteří se jednorázově mohli v pavilonu pohybovat.

Obr. 15 Rakouský pavilon s betonovou podnoží a dřevěnou „nadstavbou“

Obr. 16 Interiér rakouského pavilonu se vzrostlou zelení 12 ekotypů rakouské přírody

Ze dřeva byl postaven také pavilon Slovinska s půdorysnou plochou 800 m². Byl dílem architektů ze studia SoNo Arhitekti. Země se prezentovala vizí, že každý člověk může svým dílem přispět k ochraně životního prostředí. Rozmanitost krajiny představovalo pět pyramid s prezentací hor alpského typu, panonských plání, středomořských kopců, obdělávaných polí a podzemních labyrintů krasových jeskyní, obr. 17 a 18.

Obr. 17 Část dřevěné fasády pavilonu Slovinska, která propojila interiér s exteriérem

Obr. 18 Část interiéru pavilonu Slovinska s expozicí vystavených předmětů

Španělský pavilon s plochou 2104 m² navrhlo studio B720 Fermín Vazquez Arquitectos. Nesl název „El lenguaje del Sabor“, což znamená Jazyk vkusu. Jeho důležitou prezentační složkou bylo propojení španělské tradice s inovacemi. Současně představil způsob, jak vhodně praktikovat zemědělskou a živočišnou výrobu, aby se při jejích intenzivních činnostech šetrně zacházelo s kulturní krajinou. K vyjádření tohoto ideového záměru se použil jednoduchý architektonický koncept dvou dlouhých, vzájemně spojených křídel se sedlovými střechami. Inspiraci našel v zahradnickém skleníku z dřevěných rámů. Pro jeho výrobu se použily profily z borovice a jedle, doplněné prvky z nerezové oceli, obr. 19. Takto koncipované rámy byly postaveny v osové vzdálenosti 1,5 m. Z výstavního hlediska představovalo jedno křídlo tradici, druhé současnost reprezentovanou výzkumem a inovacemi. Výstavní prostor zastřešily polykarbonátové desky, které podobně jako ve skleníku dovolily otevírat střešní rovinu a umožnit přístup čerstvého vzduchu do interiéru. Vedle dřeva byly použity další tradiční materiály, jako je korek, na fasádách rostlinná vlákna nebo dřevo získané při recyklování sudů, obr. 20. V návrhu pavilonu se také dbalo na to, aby po skončení akce byl snadno demontovatelný a umožnil realizaci na novém místě.

Obr. 19 Průčelí španělského pavilonu

Obr. 20 Vnitřní stěna španělského pavilonu s korkem

Ústředním motivem vietnamského pavilonu s plochou 887 m², postaveného podle návrhu ateliéru Vo Trong Nghia Architects, bylo představení interakce vody a lotosu, který je v této zemi jihovýchodní Asie národní květinou. Právě ona posloužila k přenosu informace o ochraně vodních zdrojů, které jsou nedílnou součástí vietnamského životního prostředí. Výrazným materiálem použitým v exteriéru a také v jeho interiéru se stal bambus, složený do obřích košů, obr. 21. Byl to pavilon, na němž se jako spoluautor podílel Marek Obtulovič, nedávný absolvent brněnské fakulty architektury.

Dřevo se nachází také na ploše obvodového pláště pavilonu Uruguaje. Třípodlažní budova s plochou 785 m² byla vybudována podle projektu architektů ateliéru IMAC. Při jeho výstavbě se uplatnily recyklované materiály. Dřevo se nápaditě použilo na obvodovém plášti ve formě příčlí zafixovaných mezi kovovými vertikálními liniemi, obr. 22.

Obr. 21 Sloupy z bambusu stály před proskleným průčelím vietnamského pavilonu

Obr. 22 Dřevěné špalíky vložené mezi svislé prvky pavilonu Uruguaje

Posledními představenými pavilony jsou výstavní objekty Estonska a Ruska. V obou se v poměrně velké míře uplatnilo dřevo. Ruský pavilon s plochou 3200 m² vytvořili Sergei Tchoban, Alexei Ilyin a Marina Kuznetskaya. Mohutně se vypínal nad areálem výstaviště, obr. 23. Na fasádách měl dřevěný obklad. Na dolní ploše do výšky se tyčící křivkové plochy měl velkoplošné zrcadlo. Zajímavost stavby podtrhlo do výšin atraktivně reflektované okolí.

Pavilon Estonska s 1200 m², utvářely v masivních proporcích kubické tvary. Vyšel z tradic severské architektury, obr. 24. Navrhli jej Ott Kadarik, Mihkel Tüür, Priit Hamer, Kadri Tamme, Liis Mägi, Tanel Trepp a Kristi Tuurmann.

Obr. 23 Pavilon Ruska s dřevěným pláštěm a velkou zrcadlovou plochou patřil mezi nejvýraznější

Obr. 24 Estonský pavilon s výrazným podílem dřeva použitého pro nosné i nenosné konstrukce

Obr. 25 Jedna z dřevěných budov, která zajistila zázemí a provoz výstavního areálu

Závěr

Uvedené příklady jsou dokladem skutečnosti, že dřevo je i pro výstavní objekty vhodným a perspektivním stavebním materiálem. Je používáno neomezeně, bez hranic. Mohli jsme jej vidět na budovách reprezentujících jak řadu evropských zemí, tak také na objektech z jižní Ameriky nebo Asie. Na prezentovaných pavilonech bylo patrné, že technický pokrok umožnil realizovat ideje architektů, které by ještě v nedávné minulosti nebyly reálné. Pro úplnost dodáme, že spolu s výstavními budovami se dřevo použilo i na objekty obslužné, které zajišťovaly komplexní zázemí výstavního areálu, obr. 25.

Autor všech fotografií – Josef Chybík

Literatura

1. Lukeš, Z.: Mají světové výstavy ještě smysl? In: http://www.archiweb.cz/salon, vyhledáno 10. 11. 2015.
2. Krejcar, J. In: http://www.archiweb.cz/jaromir-krejcar, vyhledáno 10. 11. 2015.
3. Chybík, J.: Stavební podstata českého pavilonu na světové výstavě Expo 2015, v tisku.