TZB-2002: Vytápění a větrání nízkoenergetických domů
Na nízkoenergetické budovy je potřeba hledět ze dvou zásadních hledisek - z hlediska potřebného instalovaného příkonu vytápěcího zařízení a z hlediska roční potřeby tepla na vytápění. Jak již bylo mnohokrát citováno, hranicí je hodnota roční potřeby tepla na vytápění 50 kWh/m2a.
Principy
Příkon zařízení lze snížit jednak využitím akumulace (viz ČSN 060210 pro akumulační vytápění), která umožní překlenout teplotní extrémy, jednak zlepšením tepelně-technických vlastností obvodových stěn. V ideálním případě je vytápěcí zařízení schopno reagovat s minimálním zpožděním na změny potřeby energie, které jsou vyvolány především změnami klimatických podmínek (vnější teplota, proměnlivé sluneční záření) a vnitřních zdrojů tepelné zátěže (zapnutí domácích spotřebičů, umělé osvětlení nebo příchod osob do místnosti).
Z toho vyplývá, že energeticky úsporné vytápěcí zařízení by mělo být především elastické ve všech prvcích (schopné rychle reagovat na změnu potřeby tak, aby se změna výkonu přenesla až do zdroje), s individuální regulací v jednotlivých místnostech (v každé místnosti se může měnit potřeba nezávisle na ostatních) při zachování požadavků na tepelnou pohodu.
Oproti tradičním budovám se u nízkoenergetických budov zvyšuje vliv vnitřních zdrojů tepla a větrání (menší tepelné ztráty prostupem). Potřeba energie na větrání je dána požadovaným množstvím větracího vzduchu a klimatickými podmínkami. Protože systémy přirozeného větrání infiltrací neumožňují v podstatě regulovat množství větracího vzduchu, je vhodné řešit větrání nízkoenergetických obytných budov řízeným větráním, které může být buď integrováno s vytápěcím zařízením (teplovzdušné vytápění s ohřevem přiváděného vzduchu) nebo může být nezávislé (přívod čerstvého vzduchu např. regulovanými štěrbinami ve fasádě). Z hlediska energetického se nabízí jako nejjednodušší opatření minimalizovat množství větracího vzduchu, nejsou však zcela jasně kvantifikována kritéria pro stanovení minimální výměny vzduchu a proto třeba s tímto postupem nakládat velmi obezřetně. Spotřeba energie větracím zařízením je pak dána způsobem řešení odvodu vzduchu z budovy. Jako vhodné se jeví použití zařízení na zpětné získávání tepla, které část energie obsažené v odváděném vzduchu vrací zpět do budovy. Rozdíl mezi tradičními a nízkoeneregetickými budovami v oblasti větrání je v důrazu na řízené větrání, aplikaci zařízení na zpětné získávání tepla a sladění systémů vytápění a větrání, případně i ohřevu TUV, kam může být teplo z odváděného vzduchu akumulováno.
Realita - aplikace v praxi
Tlaky na stavění nízkoenergetických budov se postupně ze stránek odborných časopisů dostávají do realizace a i v našem okolí můžeme nalézt několik zajímavých aplikací. V ČR se jedná převážně o objekty rodinných a bytových domů, i když lze nalézt i aplikace na objektech škol a např. domovů důchodců. Při realizaci můžeme pozorovat několik výrazných směrů v koncepci těchto budov. Vedle "inteligentních nízkoenergetických" budov, přeplněných technologií a desítkami servopohonů řízenými počítačem, jejíž používání vyžaduje velmi zdatného odborníka na regulaci, se objevují trendy, kde je snaha celé technické zařízení naopak zjednodušit a nechat budovu "žít". Do této kategorie patří budovy, které splňují požadavky na trvale udržitelné stavění - poměrně nový trend v posuzování staveb z pohledu jejich celého životního cyklu, který se zdá být perspektivou. Jedná se především o to, že se budova posuzuje nejen z hlediska okamžité potřeby energie, ale i z hlediska energií vázaných v materiálu (tj. např. důvod, proč se fotovoltaické články zatím nepoužívají v takové míře jak by bylo možné).
Závěry
