Ministři porcují horký vzduch
Ministr životního prostředí vyrazil tento týden na summit o globálních změnách podnebí do keňského Nairobi k jednání o světové smlouvě, která za několik let naváže na Kjótský protokol. Česká delegace to tam nemá snadné. Částečně si za to vláda může sama. Říká Vojtěch Kotecký - programový ředitel HNUTÍ DUHA.
Především Česká republika se 12 tunami na obyvatele a rok patří k evropským rekordmanům v exhalacích oxidu uhličitého.
Příčin je několik:
- struktura ekonomiky
- vysoká energetická náročnost
- obstarožní uhelné elektrárny
Největší z těchto zdrojů - v Prunéřově -vypouští ročně jen o několik procent méně znečištění než všechna česká osobní auta dohromady. Naše vláda proto proti jiným státům nese dvojnásob velký díl odpovědnosti. Problém samozřejmě nelze vyřešit obratem. Reforma ekonomiky, jež sníží exhalace oxidu uhličitého na únosnou úroveň, je úkol na desítky let. Vyžaduje hlubokou modernizaci průmyslu. Znečištění bude klesat postupně: krok za krokem, procento po procentu. Proto stát musí podniky účinně motivovat k inovacím a postupným investicím do vysoce efektivních, čistých technologií. Rozhýbe perspektivní průmyslová odvětví, vytvoří i nová pracovní místa.
Ale teď dělá přesný opak. Ministerstva právě anoncovala svůj návrh národního plánu pro druhé kolo obchodování s emisemi. Umožní v něm elektrárnám, hutím, chemičkám a dalším podnikům razantní růst exhalací oxidu uhličitého, proti loňskému roku bezmála o dvacet miliónů tun. Účel celého programu - snižovat znečištění -tak postavila na hlavu. Ministři Říman a Kalaš v tom nejsou sami. Černé pasažérství zkoušejí také některé další vlády. Nicméně oznámené zvyšování exhalací opravdu není nejlepší entrée do vyjednávání. Panuje shoda: žádná smysluplná smlouva navazující na Kjótský protokol se neobejde bez spolupráce velkých, rychle rostoucích rozvojových států.
"Milí Číňané a Indové, na každého z vás sice připadá šestkrát, respektive dvanáctkrát méně exhalací než na průměrného Čecha, ale dokud je nezačnete snižovat vy, ani my s naším znečištěním nebudeme nic dělat a naopak ještě přidáme" - opravdu si ministři v Praze myslí, že takovou diplomacií s čínskými a indickými delegáty něco domluví? Průmyslové země zůstávají hlavním znečišťovatelem. Pokud má globální dohoda uspět, musejí právě oni projevit dobrou vůli.
Nejde ani tak o konkrétní objem znečištění. Debata, kolik exhalací průmyslovým podnikům odkývat, je určitě důležitá. Ale kámen úrazu navrhovaného plánu není v tom či onom čísle. Tkví v bezradnosti politických špiček a vysokých státních úředníků. Komíny a výfuky chrlící skleníkové plyny do vzduchu všichni považují za vážný problém. Nemají však žádný plán, co s vysokou uhlíkovou náročností ekonomiky dělat. Pro jistotu tedy ani nezačínají. Při každé příležitosti něco podniknout se pouze dozvídáme, že tentokrát ještě ne, ale příště už určitě.
Stát se tedy podniků prostě optá, kolik znečištění chtějí vypouštět, požadavky víceméně sečte dohromady a výsledné číslo odklepne.
Logicky by vláda měla postupovat opačně: stanovit objem znečištění, který je přijatelný, a ten mezi továrny rozdělit. Nepůjde o nic světoborného. Zatím třeba dva tři milióny tun. Ale důležité je začít: procento k procentu, krok za krokem.
